Medaile

zlaté
  • Krutá (zá)krůta 10 (2016)
  • Svíčky 10 (2013)
  • Palapeli 2 (2013)
  • Svíčky 7 (2010)
  • Sešlost (v Posázaví) (2010)
  • Lamí stezkou 2010
  • Tmou 8 (2006)
  • Lampa 3 (2005)
  • Osud 1 (2004)
stříbrné
  • NaPalmně2016
  • NaPalmně 2012
  • Palapeli 2012
  • Noc tapürů 5 (2011)
  • NaPALMně (2011)
  • Ostrovtip 2 (2011)
  • Krtčí norou 7 (2010)
  • Bedna 2009
  • EXIT 7 (2008)
  • Osud 2 (2005)
bronzové
  • NaPalmně 2018
  • Palapeli 2015
  • Per partes 2014
  • Ostrovtip 4 (2013)
  • Krutá (zá)krůta 6 (2012)
  • Krutá (zá)krůta 5 (2011)
  • Lamí stezkou 2008
  • Dnem 6 (2007)

Reportáže

TMOU 18+

TMOU 18+
Obsazení:
Ivo… v roli neukojené Ivy
Lucka… v roli Lucáka
Honza… v roli Jany
Robert… v roli Robertka
Michal… v roli Michelle Peiffer alias Kočičí ženy.

Motto: „Když už jsme nevyhráli, ať je aspoň reportáž ostrá jak tanga.“

Můj milý deníčku, se srdéčkem rozechvělým vepisuji do Tvého úbělu první slůvka. Ach jak jsem se těšila, když letošní TMOU slibovala zážitky romantické až mírně pikantní. Sice jsme se kvalifikovali z čelných pozic, takže nedošlo k té rozkoši, že bych poprvé pózovala nahá před objektivem lačného fotografa. Jen snít o tom, jak v rozpacích a zrůžovělá odkrývám místečka, kam jen doktor popatřiti může, držíc v ruce svého letitého přítele Robertka, však poskytlo mému světu nové netušené obzory.

Dny mého mládí utíkaly jako splašené a já snila o tom, jak s pomocí Kočičí ženy, která je rychlejší než kdejaký netopýr, i s Janou, která se opravdu nikde neholí, i když je to nemoderní, nad ránem staneme v rozkoši nejvyšší. V rozkoši zvané cíl. Lucák říkal, ať nejsem labuť. Nevím, co tím myslel.

Když nastal ten čas, o němž jsem ani nesnila – i když, můj milý deníčku, ty dobře víš, že jsem snila o ledasčem – s lačným pohledem otevírám první stránky časopisu pro odvážné muže a ženy. Laskám pohledem libá těla svlečených krasavců a krásek, kteří měli to štěstí, že luštili pomaleji než ostatní, dokud mi ostatní nepřipomínají, že čas pro intimnosti ještě nenadešel a že musíme i něco vyluštit.

Luštíme o sto šest. Svlékáme dívku v grafu – ach, jak se cítím uražena, když končím ve větvi, která tvrdí, že jsem normální chlap. Já přeci jsem žena, ale nevadí mi pohledem svlékat i jiné dívky. Vždyť je to tak přirozené. Skoro tak přirozené jako morseovka. V aktech nacházíme podexponovaný snímek od samotných organizátorů a Jana, koukající do textů vzhůru nohama, čte vzhůru nohama i názvy děl, která z mého pohledu valný smysl nedávají, leda by to byla nějaká tajemná řeč milenců. Ale my dívky jsme někdy rády nohama vzhůru, mrk, mrk. Akty nacházíme i v mřížce. Už ani nevím, co dalšího jsme ještě luštili, ale nebylo toho mnoho, neboť se nám již jasně rýsuje nápis Slovanské náměstí. Nejsme první, ale na takovémto závodě lásky nerozhoduje, kdo první odchází, ale kdo první přichází.

Následující stanoviště mě vrátilo do let, kdy jsem – ach jak je to dávno, můj milý deníčku – milovala Krtečka. Byla jsem přelétavá dušička, takže někdy dostal přednost i Rákosníček. Čas her a malin nezralých. Dnes, kdyby se mi porouchal Robertek, zavolala bych nejspíš Pata a Mata, a bylo by to. Ale Robertek zatím funguje, vrní a luští. Vrníme všichni a za pár minut máme vrchol šifry za sebou. Dav jdoucí proti nám dává tušit, že náš náskok na širší čelo je nevelký.

Ani s další šifrou se proto raději nezdržujeme, ostatně nic vskutku lechtivého v sobě neskrývá, pokud tedy není někdo takový úchyl, že by jej vzrušoval premenstruační syndrom. Jenže o pmsexuálech jsem doposud neslyšela. Není to jen má neznalost, můj milý deníčku?

V Tescu jdu pro jistotu dovnitř, vždyť patro je postavené do oblouku a zatáčky jsou tam hned dvě. Chvíli dumám o tom, že bych přeci jen v drogerii koupila balení diskrétní antikoncepce, vždyť noc bude ještě dlouhá, a Lucák by mohl mít ledasjaké nápady, ale u pokladny je dlouhá fronta, proto raději spěchám ven. Horší je, že šifru stále nemáme. Kruciprcinka, můj milý deníčku, odpusť mi to zaklení, ale kde teda ta zatáčka je?! Nějaký obskurní chodníček, na který naštěstí zaběhla nejrychlejší z nás, kdo jiný, než Kočičí žena. Robertek vrní, že chce do tepla – ach ten lišák, až teď jsem pochopila jeho dvojsmysl, ale my ostatní, rozehřáti dosavadním tempem, usedáme před branami chrámu konzumu. Barvená křížovka, kterou je nutné topologicky převést na křížovku písmenkovou, klade konečně jakýs takýs odpor, ale nic, s čím by se moderní žena nevyrovnala.

Kočičí žena nás táhne do tmy Planýrky, mapu zná z hlavy. I já zde běžela loni závod v orientačním běhu, ale přiznám se, můj milý deníčku, že v těch křovíčkách bych se, hihi, brzy ztratila. Nejraději s Lucákem, ale on nemá na takové věci pomyšlení. Ztratila se nám nakonec Kočičí žena. Nebo to spíš jsme se my ztratili jí a nevíme, kudy dál. Všude samý šípek.

Naštěstí slyšíme hluk silnice, který nás za Michelle zavede. Poté, co jí vyčiníme, že nás nechala na pospas houští a úchylům, vrháme se v podchodu na anglickou šifru. Spoustě slov nerozumím, ale to snad není ani u moderní dívky žádná ostuda. Kočičí žena navíc brzy podotýká, že „I hunter“ je Jalovec. Vysoký jako já. Snažím se najít v ostatních hříčkách kýžený vstavač, ale asi nebyl potřeba.

Na zastávce tramvaje potkáváme několik dalších partiček na tahu. Hodně známých holek: „Hrošice“, „Chlýftýmnice“ (to jsou ty, co si libují v prasečinkách), směs „Napalmu“. Tramvaj, neboli, jak někdy po pěti deci říkávám: „šulina“, nás veze v dál. Co přijde teď, milý deníčku?

Šifra, kterou by vyluštil i slepý. Ale prý nebyla tak lehká, jak se nám zdála. Tedy mně se vlastně ani nezdála. Dřív než jsem si ji prohlédla, říká Michelle, že ten záchod bude turecký. Nezdá se mi to, turecký záchod vypadá přece jako pokakaná díra do země, ale zbytek má, mezi námi děvčaty, jasno. Sestavují Brailla s dopomocí zkratek států a už pelášíme dál. Vypadá to, že tuhle šifru dokonce nikdo rychleji nevyluštil. Jenže, můj milý deníčku, ty přece dobře výš, že není důležité vyhrát luštění na jedné šifře, ale dostat se až ke konečné metě. Nebýt jako ten chlapec, co rychle sundal dívce podprsenku, ale pak si skřípnul ruku (byla to vlastně ruka?) v puntu od džínsů. Od této chvíle to už s námi půjde trochu skopce.

U pramene zvaného Antoníček svítí jen jeden tým. Ta šifra asi bude lehká, když tu nikdo další není. Zřejmě to bylo tím, milý deníčku, že jsme se dotáhli na čelo závodu. A šifra lehká nebyla. Ach, proč já naivka, nehrála i jiné společenské hry, než jen flašku. V podvědomí se ozývá příšerná písnička, kterou mě kdysi naučil Lucák (nebo já jeho?): „čtyři myšky v jedné díře, jedna druhé prcku líže, jsou to ale potvory, lízají si otvory“. Ach, sladkých dvanáct let, kdy se poprvé začaly s mým holčičím tělem dít nečekané změny a tyhle popěvky mě vzrušovaly skoro stejně jako Knight Rider. Ale dost vzpomínání, co s tou šifrou?

Lucák googlí pravidla hry Sedma. Která se navíc jmenuje Zsír – což nám zvukově připomíná sýr. Tobě by to tak nepřišlo, deníčku? Jenže nikdo z nás nesnese se se sedmou – tedy ať neseme sedmy, jak neseme, nenese to heslo. Lucák nás nutí vstát, zabalit batohy a dojít do sídlištní hospody. Kouř, opilci, žádný nóbl bar. Mrkám zkusmo na několik štamgastů, ale nikdo se k nám v luštění nepřidává, proto si alespoň zajdu na záchůdek, který není naštěstí turecký.

Stále nevíme co hrát, a stále nevíme, zda šedivé karty jsou karty v ruce, nebo karty zahrané, nebo karty odhazované - ale Kočičí žena přichází na to, že prvních pár tahů by mohlo dávat SOBES. Buď máme jet na Dyji - na proslavenou vinici Šobes, nebo do blízkých Soběšic. Zkoušíme rekonstruovat pravidla hry a zřejmě to bude Prší. A karty šedivé jsou karty v ruce, trasa myších cestiček je tvořena samými následnými kartami v rukou. Jen ty, co z ruky vypadnou, se čtou na odhazovacím balíčku.

Odcházíme na Soběšickou rozhlednu. Naivně si myslíme, že když šifra potrápila nás (a s námi seděl v hospodě i teroristický Napalm), musela potrápit každého. Plkáme o dívčích blbinkách, nesledujeme v mapě cestu, takže na rozhlednu pak prasíme hustým mlázím mimo cestu. A už jsme tam. Prší evidentně zahrálo mnoho dospěláků lépe než my. Je tu docela přecpáno. Dobrá příležitost předhonit pár týmů! Jak zamýšlíme, tak i uděláme. Uděláme to dokonce tak rychle, že Michelle nechala na lavičce svoji OB čelovku. Drahá věcička, chápu, že je z toho Michelle po zbytek hry rozrušená jak ze společné koupele s Netopýřím mužem.

U Parkuru profukuje. Jen aby se nám nenachladily vaječníky, milý deníčku! Vaječníky jsou ošemetná věcička. I Lucáka ostatně zebou tydlenty pánské přívěsky. Vybíráme špatné místo k luštění. Vítr fouká, rozfoukává nám rozstříhané papírky. I když mám z jedné strany Robertka a z druhé Lucáka – ach jak vzrušující – nepomáhá to, nejsem vůbec nažhavená, netopím. Snažíme se z 27 polí 5x5 udělat 3 čtverce 15x15. Ale jak? Časem si všímám, že tak jako se ke mně vine z jedné strany Robertek a z druhé Lucák, vinou se i k dělům písmenka, jež mezi sebou mají díru právě tak na to dělo. Když to tak po sobě čtu, zní to jako nějaká sprosťárna, díra na dělo, ale ve skutečnosti na tom nic pikantního nebylo. Čekala jsem od organizátorů větší odvahu. Oč vzrušivější by byly malé pyje stříkající svůj náklad života z hlubin moří do vagíny vesmíru. Ano, v tuto chvíli už tušíme, že děla budou střílet z „poschodí“ do poschodí. Víme, že to bude poschodí podmořské, poschodí mořské (či zemské) a poschodí nebeské. Ale stále nevíme, jak vytvořit příslušná patra.

Lucák velí odchod do závětří lesa. Neradi balíme rozstříhanou šifru, ale posloucháme jediného rozhodného muže mezi námi. Do lesa. Že by přišel čas na hromadný sex? Nikoliv. Přišel čas na hromadné doluštění. Konečně si všímáme, že mezery nejsou jen pro děla, ale zkrátka, že každou mezeru můžeme zaplnit písmenkem. Objevují se před námi ponorky, lodě a rakety. Postřílíme, co se dá, přečteme graficky písmena mezi světy, chvíli scrabblíme a je tu kóta rok. Neboli kóta 365.

Do teď nevím, jak se k ní dalo dostat jinak než přes čerstvě oseté pole. Snažili jsme se pole dlouho obcházet, ale to bychom snad museli dojít až do Bílovic. Nakonec zkrátka šlapeme po ozimech. Nemám z toho dobrý pocit, můj milý deníčku. Dobrý pocit ostatně nemám ani z další šifry. Toužebně jsem si přála, aby to bylo něco hravého, sprostého, asociativního a dostáváme šifru, která vyhlíží jak z Bedny před pár lety. Nějaká konstrukčně prostorová podivnost. Chvíli přemýšlíme o krychli, pak bohužel notnou dobu o dvojkových odečtech ve vertikálách a horizontálách. Přesun. Kočičí žena stopuje pochod po asi padesáti výškových metrech - v půli svahu. Že už ví, jak je to stou krychlí. Různé pohledy na tutéž krychli definují viditelné strany. To umožňuje zápis 26 různých pohledů.

Vypadá to prostě, ale další hodinu se nám nedaří namapovat na krychli písmenka, a to ani s vědomím, který pohled je A. Opět přesun, jsme v údolí, co vede do Bílovic. Kočičí žena záhy zastavuje náš smuteční průvod: že už ví, které namapování jsme nevyzkoušeli. A bylo to ono. Až na Ch, které naše interpretace neumožnovala, ale i v počínajícím svítání nás to zastavit nemohlo. Na poslední 2 šifry jsme spotřebovali skoro celou noc. Vypadá to, že milování v cíli opět nebude, můj milý deníčku. A já se tak těšila.

Na Panské louce konečně dostáváme šifru, která na tuto vesměs oblíbenou činnost alespoň upomíná. Spojujeme si názvy „pánů“ s názvy studánek. Záhy přicházíme, že pohyblivost spermií není směr, kterým se spermie hemží, ale GPS souřadnice. A některé studánky ležící poblíž sebe, mají společné asociace v genetické informaci. Michelle vzápětí přichází s myšlenkou, že půjde o soutoky, kde se dvě informace slijí v jednu novou. Realizace je v ranním chladu zdlouhavá a náchylná k chybám. Nakonec se nám daří doluštit větev Svitavy. Dokonaný koitus mnoha spermií dal vzniknout něžné bytosti: Sněhurce. Kdo by to byl řekl, že předkem Sněhurky může být třeba Péčko. I když, můj milý deníčku, viděla jsem kdysi takový časopis se Sněhurkou a sedmi trpaslíky… a… dál nebudu pokračovat, příliš se červenám.

Svratecké obcování vede ke klíčovým slovům ZUB a CHLUP. Ta už nedokážeme spojit tak, aby vyšel předpokládaný trpaslík. Ach, můj milý deníčku, proč jsme neposlechli Kočičí ženu, která chtěla vyrazit k Trpaslíkovu prameni hned po doluštění Svitavy. ZUB a CHLUP nám evokuje maximálně drsnější orální sex, tj. ústa. Jana, poctivka jedna nevyholená, nechce za žádnou cenu odcházet s nedokončenou šifrou. Prosazuji myšlenku, že ÚSTA a SNĚHURKA by mohly dát POLIBEK, což je, jak jsem si můj milý deníčku povšimla, genetická informace studánky dýdžeje Kašpara. Ale přeci jen se nám ten zub a chlup zdají jako příliš divoké asociace na zatím nečekaně slušné hře.

Přelušťujeme, asociujeme, zvedáme se na přesun proti trudnomyslnosti, znova přelušťujeme. Vždy skončíme u stejných slov. Kašleme na to, Jana je přehlasována, alespoň vyřadit 2 pravděpodobná místa fyzickým přesunem, je v tuto chvíli nutné. Já to jako haluzení necítím, vždyť princip šifry je prolomen, mysli si o tom, co chceš, můj milý deníčku. Nebo souhlasíš? Ach tak, ty říkáš, že odhady zavedly už ve městě některá děvčata z jiných týmů na ulici Míčkovou, když si neopatrně dovolila místo doluštění doplnit výraz SMALL B_LL ROAD na SMALL BALL ROAD. Malé koule, hihi, na co asi ta nešťastná děvčata myslela? Místo správného BELL, které vedlo na Zvonečkovou ulici. To už je zkrátka smůla a impuls k novému luštění. My naštěstí u Trpaslíka svoji šifru nacházíme. Ale mohli jsme tady být skoro o 2 hodiny dříve.

Jak to říct, milý deníčku, ještě teď si rvu vlasy z hlavy a chlupy z jiných míst, kde mi chlupy raší. Šifru jsem totiž vyhodnotila jako matematickou a mé humanitní hlavičce se nechtělo myslet. Nemyslíš, ztratíš se v pořadí. O dokončení nám už v tuhle chvíli nešlo, ale dostat se o pár šifer dál jsme rozhodně chtěli. Předbíhají nás například perverzní děvčata z „prasečího týmu“ a jiné další holky na tahu. Takže až více než po hodině a mnoha matematických analýzách nesmělým hláskem pípám: „Jsem asi naivní, ale připomíná mi to písničku. Nějaké repetice ve slokách“. A neumělým hláskem zanotuji Holubí dům. Sice v Dur, ale Kočičí žena to poznává. Asi nemá tak vytříbený hudební sluch.

Pádíme k dalšímu stanovišti U Buku, vyzvedáváme šifru, všímáme si 26 „čárových“ struktur. Pak máme zase mírnou krizi a asi v 11:55 s Janou začínáme řešit, zda by to nemohla být písmena v záznamu římských číslic. I s druhým krokem odhaduji, že bychom to do půl hodiny měli. Ale čas vypršel, hra končí na smolné třináctce.

Co k tomu závěrem říct. Bavili jsme se dobře, i když mírně jinak, než jsme před hrou čekali. Těžká párty. Snad až příliš těžká a občas zdlouhavá. Znáte to, už víte, jaký drink chcete, ale než se k Vám dostane, zabere to další hodinu. Jednou je to snesitelné, víckrát už trochu frustrující. Ve hře byly skvělé nápady, vlastně skoro všechny šifry měly skvělý nápad, hra byla výtečně zorganizovaná a měla grády v mnoha směrech. Jen mi přišlo, můj milý deníčku, že to nebyla až tak úplně TMOU. Podobně by vypadala ledasjaká jiná hra, která by se rozhodla použít holicí strojek a oholila by se v partiích nápověd. Co tím chci říct? Chybělo něco silnějšího, co by celou tu jízdu zastřešilo. Před začátkem téhle taškařice to vypadalo, že by to měl být motiv 18+ Ať už provedený jako více pikantních šifer, aktíků, malých vinných dvojsmyslů. Nebo jak jsme si můj milý deníčku, mysleli po první šifře – motiv dospívání – od Večerníčků až do postýlky. A tím nemyslím postýlku s růžovými krajkami, však ty víš, zpovědníčku mých tajných přání. Nebo zkrátka něco jiného, co ve výsledku ohromí, jako loňský klášter (hihi, letos by klášter mohl být jak z Decameronu). Tahle TMOU je nejzapamatovatelnější ve svém faktůrku drsnosti, obtížnosti a zimy, ale cosi velmi špatně popsatelného mi v její dušičce scházelo.

Ale to může být jen můj pocit, můj milý deníčku, vždyť dobře víš, že když nedostanu to, co chci, jsem mrzutá. A to i tehdy, když chci něco, co neumím pořádně pojmenovat.

A možná je to prostě jenom tím, že jsem neukojená doufající dívka, která ten cílový vrchůlek zase neměla, i když si na něj myslela.

Tak dobrou...

P.S. Milý deníčku, už jsem se vyspala. Ech ty šibale, chceš vědět s kým? Normálně jsem se vyspala. A najednou se mi ta letošní TMOU zdá úplně super. Asi mně lítají hormony sem a tam.

Zpět