Medaile

zlaté
  • Krutá (zá)krůta 10 (2016)
  • Svíčky 10 (2013)
  • Palapeli 2 (2013)
  • Svíčky 7 (2010)
  • Sešlost (v Posázaví) (2010)
  • Lamí stezkou 2010
  • Tmou 8 (2006)
  • Lampa 3 (2005)
  • Osud 1 (2004)
stříbrné
  • NaPalmně2016
  • NaPalmně 2012
  • Palapeli 2012
  • Noc tapürů 5 (2011)
  • NaPALMně (2011)
  • Ostrovtip 2 (2011)
  • Krtčí norou 7 (2010)
  • Bedna 2009
  • EXIT 7 (2008)
  • Osud 2 (2005)
bronzové
  • Palapeli 2015
  • Per partes 2014
  • Ostrovtip 4 (2013)
  • Krutá (zá)krůta 6 (2012)
  • Krutá (zá)krůta 5 (2011)
  • Lamí stezkou 2008
  • Dnem 6 (2007)

Reportáže

Svíčky 2017

Lucka, Ivo, Míla, Jana, Honza

Je 8:15.

Hostýnské vrchy. Co tady proboha ještě děláme? Balíme, nakládáme, končí tábor, prostřední dítě štká, že chce odjet s námi dřív, nechce pěšky na vlak. Kuš! Pěšky půjdeš, autem se odváží jenom ten, kdo bude vzhůru celou noc. Jo ty chceš být taky vzhůru celou noc?

Je 9:00

Dálnice mezi Kroměříží a Brnem je krásně volná. To stihneme.

Je 9:45

Obchoďák. Na nákup jídla máme přesně 15 minut.

Je 10:50

Věci z tábora vyložené - ty nejvíc vlhké i vybalené. Šifrovací pomůcky sbalené, předpověď počasí jasná, netřeba brát prakticky nic. Skládací deštník, pro jistotu, možná přijde bouřka. Honem do auta, na nádraží už to MHD nestíháme.

Je 11:13

Židenice, perón. Čelovku, já nechal doma čelovku! Pár telefonátů: a ejhle, Honza si bere na hru 2 čelovky?! Neřeším proč, mám jen jasný úkol, koupit si baterky.

Je asi 35 ve stínu

Mikulčice, ploužím se ve vlastním potu s davem. Jestli ten první, co dav vede, nemíří na sraz Svíček, zřejmě si toho nikde nevšimne a skončíme v pekle naftových polí. Skelné pohledy, lesklá kůže. Některým vypadávají z pusy jazyky. U cesty leží mršiny krav pošlých vedrem. Mrtvolné ticho narušuje jen bzučení much a monotónní pleskání desítek nohou do asfaltu.

Je smažno

Lepě švihlí tlové se batoumají v dálnici. Eh, co to pletu, že by to deci vína, které jsem vypil v rámci luštění první šifry? Než jsem si stihl vše pečlivě opsat (co kdyby šifra vyžadovala preciznost), tým již má řešení. Odcházíme s davem. Do polí, do pouště, do pustiny. Škoda té pečené husičky, s tou by se dalo ještě chvíli luštit. Ale možná už je sežrána, poprvé v historii šifrovaček hráči kolektivně snědli celou první šifru.

Je šifra

Je lehká šifra. Je vedro. Je mnoho způsobů, jak z lehké šifry udělat těžkou. Např. určit z hlavy hory, které máme na obrázku. Zapsat si do šifry názvy hor, i ty, které jen tipujeme – jó to bude nějaká sopka, třeba Etna! Nebo Vesuv? Prostě napiš někam Vesuv a někam Etna, jedno kam. Je mnoho způsobů, jak udělat z lehké šifry těžkou: např. spojovat hory v mapě mezi sebou, ale jen pravítkem a hledat, kde spojnice protne nějaké písmenko. Hlavně do mapy nic nezakreslovat, byl by zmatek, že. Je mnoho způsobů… Ve zkratce: po hodině luštění opravíme špatně určené hory, zakreslíme do mapy spojnice, přečteme si vzniklá římská čísla a hneme se z našeho stínu, který se již notně zmenšil. Slunce putuje stejně jako my.

Je vedro.

Skoro všechny týmy, i ty, které jsme už nedoufali zahlédnout, sedí v zákrytu stromů. Luští? Možná umírají. A my poprvé ztrácíme body, když nepřichází nápad, který z prostých čísel udělá sčítance, dělitele a jiné potvorníky. Chceme na to napasovat předchozí sedmisloupcovou šifru, nebo alespoň nějakou sedmiřádkovou sebereferenci. Vsuvka: náhle přijíždí na pole policejní auto. Vyskotačí z něj policista, jehož IQ zjevně nebude 150. Zjišťuje, zda nepořádáme ilegální technopárty. Říkám že ne, že jsme jen ilegální uprchlíci z rovníkové Afriky. Slyšeli jsme, že na Moravě bývá počasí jak v domovině. No, možná jsem mu to takhle přesně neřekl, ale rozhodně jsem si to myslel. Zjišťuje, co jsou to šifrovačky, cítím se jak při rozhovoru do médií, kolikrát už jsem jen vysvětloval, co to je TMOU a jací že blázni na něj jezdí. Vsuvka končí, návrat k luštění. Postrčení nutné. S nápovědou, kterou si ovšem bereme snad za až příliš dlouhý čas, nás to trkne - a za 15 minut jdeme dál.

Je hnusné, hnusné, odporné vedro.

Komu dojde voda, umře. I Hrušínský už umřel, čest jeho památce i hezké vtipné šifře poskládané z filmů, v nichž hrál.

Alkohol, a doprčic

Jak rád bych seděl ve sklípku a degustoval. Všude folklór toho nejlepšího sběru. I to vínko, co nám nalili místo šifry, je půvabné, nějaký klon cabernetu. Proč si nedám víc? Protože je mi jasné, že dvě, tři deci, a už se odtud nezvednu. A co vlastně s tím? Ve víně je pravdě, pod vínem řešení. Pod vínem je sklo, a co teda jako? Naštěstí Lucka není tak slepá a vykouká, že na dně skleničky jsou opravdu nezřetelná písmena. RYS. To čtvrté Y, co by nás zavedlo na RYSY dlouho nevidíme. Tradiční způsob Albertů: víme, kam chceme a stejně se nezvedneme, dokud není doluštěno. Pak se potácím vesnicí, deptán všemi otevřenými sklípky a pochopitelnými úsměšky domorodců, kteří nás potměšile lákají na své poklady, nechápajíce, že naše cesta vede jinam. Do vinic, kde réva hoří v zapadajícím slunci. Vínéééčko rudéééé!

Je soumračno

Sedíme na RYSECH – pro toho kdo nechápe – všechny kóty v mapě měly pozměněná jména, takže dnes už jsme byli i na Everestu a čeká nás třeba ještě Orodruina. Je nám jasné, že potřebujeme trojkovku, ale nic nevychází. Honza velí prozkoumat systematicky všechny myslitelné možnosti čtení. A velí správně, jeden z nich to skutečně je.

Je dusno

Tma, ale celý kraj stále topí, v dáli se zvedají bouřky, snad nás minou. Sedíme nad šifrou, kde chceme vykoukat grafická písmena, ale nedaří se. Po cca dvou hodinách bereme nápovědu. A pořád se nedaří, byť máme potvrzeno, že písmena jsou vykoukatelná z experimentu, kdy nahoru foukáme vzduch a dolů lijeme vodu. Hodinu a čtvrt nám trvá, než tajenku vytlučeme. Moc nadšený z provedení téhle šifry nejsem. Pěkný nápad, ale… Ale elegance nic moc. Přesto dodávám, stále je to zajímavá šifra, která mi hru nezošklivila. Letovický syndrom naštvání na hru se letos nedostavuje ani po zákysech, což je fajn.

Je zmatečno

Upřesnění velí hledat šifru severně od trafa, přitom šifra je schovaná na jihozápadě. Tohle opravdu nemuselo být, zbytečných deset minut bloudění v roští. Cestou se k nám navíc přidružila rotomilá koťátka, která se nám nepodařilo odehnat ani holí. Třou se mi o nožičky. Co jen tady budou dělat, až jim utečeme? Šifra ovšem lahůdková. Dovolím si malou odbočku: letos na TMOU jsem chtěl mít šifru z žertovných jmen ala cizí národnosti. Myslel jsem především na staré známé, jako byl Hulmiho Ukolen, či Stojan Jakotič. Honza Klusáček, s kterým dnes hraju, ovšem neznal ani Hulmiho, ani Stojana, ani krásnou Chcaladoríni Capallotto. Takže mi šifru po právu strhal. Zde vidím, jak se dal základní nápad realizovat slušněji, radostněji, bez ohledu na ustálené prasárničky z 80. let. Zkrátka tleskám. A zároveň jsem rád, že nemusím vyřazovat šifru ze TMOU, když už jsme ji stejně vyřadili.

Je bleskovo

Jak nad obzorem, tak při luštění. Míla bere šifru, mrkne na ní, řekne, že se potřebuje vyčůrat, a ještě s rozepnutým poklopcem hlásí, že ví, o co jde. Převod řeckých jmen na římská. Tedy planety. A tedy rychlá možnost, jak substituovat na čísla a posléze písmena dle pořadí planet. Tleskám zrcadlící se Venuši, neboli dvacet dvojce.

Je písčito

Počítám slova mezi číslovkami a vychází mi 75. Hlásím to týmu s tím, že u podobného počítání mi nikdy nevyjde výsledek 2x stejně. Míla hlásí 80. Dělám frekvenčku, ze které jasně vychází, že šifra bude transpoziční, ale kurňa jak teda? Znova počítám písmenka a vychází mi 81. Tak to už je jiná, řešení je zřejmé. Velmi hezké sudoku.

Je příjemně

Nad nočními vodami zní výkřiky rušeného ptactva. Míla s Honzou na sebe autisticky pokřikují J5 – Z10. Honza vynalezl zajímavou memorickou pomůcku na prolomení úkolu na Turniketu a teď si ověřují, že si všechno bezpečně pamatují. Nejmimóznější dialog, který jsem kdy na šifrovačkách slyšel. Nalezli v tom totiž zalíbení a prakticky půl noci na sebe mluví jen v kódech. A hádejte, proč mě rozesměje J5? Protože J5 je emu s jitrnicí. Aha, stejně nechápete. Jestli Vám i tato věta nepřijde vtipná, ale pouze autisticky divná, řekněte někdy před Honzou Klusáčkem „jitrnice“. Jistě Vám to pak rád vysvětlí. Každopádně už hodnou chvíli Honza a Jana provokují mě, Mílu a Lucku tím, že pokřikují z druhé strany potoka výkřiky ve smyslu Bazinga Albert dva nula. Za to ovšem může Míla, který nestihl přejmenovat náš tým na něco neutrálního, což nám teď bazingácká sekce dává sežrat. Jsem totiž v těžkém útlumu, občas dělám chyby v zápise postupně objevovaného přeskupování abecedy – které na nás mrká z cedulí na protilehlých stranách potoka. Zatímco Honza s Janou nechybují, já vždycky něco zmastím a pak to musíme pracně rekonstruovat několik kroků zpět. Ještěže aspoň tu „kurvu“ přes potok mám hodit. Tím, že ji nemám, je jasné, že došlo k chybě. Pro nesvíčkaře: nesnažte se pochopit, co jsem tím myslel.

Je svítání

Šifra z nové reality, ergo šifra s novou abecedou, mohla být velmi nebezpečná. Já v tom chci sveřepě vidět dvojkovku, ale řešení žádné. Nakonec se z toho vyloupne řešení, odkazující svým tvarem na předchozí cestu kolem potoka. Že středový sloupec (tedy potok) není obsazen, toho jsme si měli všimnout rychleji.

Je fofr

Osmisměrku lámeme za pár minut. Prý byly zkušené týmy, co tu seděly pár hodin. Inu, teď nám štěstíčko přálo.

Je turniket

AGROFERT. Haha. Ten, kdo si všimnul, jak se to čte pozpátku, a učinil z toho kratičkou aktivitku, je génius. Míla s Honzou jsou ovšem zklamaní, chtěli se předvést se svými S6, a nic. V tuto chvíli se prochází do finále i s mínus 8 body, což je právě ten handicap, který si neseme. Co nás nakopává: jsme na šestém místě.

Je ospalo

Čučíme do první šifry za turniketem, nacházíme v ní spoustu pleonasmů. A roztomilé koťátko. Měli to snad orgové promyšlené a máme se vrátit zpět na trasu a najít to kotě, co jsme sprostě nechali v lese? A... A…? A nic… Situace začíná vyhlížet depresivně, naštěstí sveřepě chápu škrtnutá nadbytečná slova jako oddělovače, které přece něco musí oddělovat. Když ne morseovku tak co takhle obyčejný počet slov?! S trochou štěstí mi začne vycházet MIZEU – což opravuji na MUZEUM - a máme vyhráno.

Je analytično

Přesněji řečeno, já usínám a v polospánku sleduji, jak čilí členové týmu odhalují principy jedné z nejkrásnějších šifer letošních Svíček. Přispívám jediným způsobem, když tým chce, abychom šifru doluštili stříháním a slepováním, jsem natolik líný, že přesvědčuji Honzu: „Jestli už přesně chápeš systém, tak to musí jít doluštit i pouhým kreslením.“ Honza se nakrátko zamyslí a během pár minut pak opravdu bez stříhání tajenku zakreslí. No fajn.

Je konec, zase vedro, běda

Hele, narovinu, tuhle šifru bych nedal ani za ideálních podmínek. Přestože jsme odhalili na náměstí vše potřebné, výsledný steganografický konstrukt je o dost horší nápad, než jiné možnosti, kterými jsme postupovali. Aspoň tak to cítím. Ne že by to tak být nemohlo, ne že by to byla špatná šifra, ale hulení, které by nás navedlo na vlnu orgů, tentokrát bylo více než nutné. A my ho zjevně neměli. Analyticky se to vysedět asi nedalo. Čest týmům, které přes tuhle brutalitku prošly.

Je po hře

Jo, fajn ročník, gratulace Roflům i Aplikovaným Voidžrům. Díky za hru spoluhráčům, bylo obohacující si zahrát zase v netradičním složení. Díky organizátorům a tvůrcům šifer. Netuším, kdy na Svíčkách zase, ale tenhle ročník mě nezklamal. Půvabné a těžké to bylo.

sepsal Ivo

P.S. V deliriu nejvyššího vedra nás ochladila jediná představa: Síba po starověkém způsobu přibitý na balíky sena. V dosahu orosený půllitr, na který na a ne dosáhnou. Bohužel, pravý Síba v tu chvíli seděl ve sklípku, se skleničkou v ruce. Svět je nespravedlivý...

Zpět