Medaile

zlaté
  • Kachna 2018
  • Krutá (zá)krůta 10 (2016)
  • Svíčky 10 (2013)
  • Palapeli 2 (2013)
  • Svíčky 7 (2010)
  • Sešlost (v Posázaví) (2010)
  • Lamí stezkou 2010
  • Tmou 8 (2006)
  • Lampa 3 (2005)
  • Osud 1 (2004)
stříbrné
  • NaPalmně2016
  • NaPalmně 2012
  • Palapeli 2012
  • Noc tapürů 5 (2011)
  • NaPALMně (2011)
  • Ostrovtip 2 (2011)
  • Krtčí norou 7 (2010)
  • Bedna 2009
  • EXIT 7 (2008)
  • Osud 2 (2005)
bronzové
  • NaPalmně 2018
  • Palapeli 2015
  • Per partes 2014
  • Ostrovtip 4 (2013)
  • Krutá (zá)krůta 6 (2012)
  • Krutá (zá)krůta 5 (2011)
  • Lamí stezkou 2008
  • Dnem 6 (2007)

Reportáže

Osud 3

Sepsal: Ivo Cicvárek

…a déšť se z nebe snes
Aneb OSUD 3

Hrál Albert Stallone ve složení: Ivo, Márty, Robert, Radek, Martin

Poslední dobou si docela rád dopřávám extrémní zážitky, některé dobrovolně, jiné ne. Na podzim jsem si vyzkoušel, co to je sáhnout si na dno na hře 88. Osud 3 jsem však očekával s dychtivostí zimního spáče, který si konečně uvědomí, že teplé jaro začalo. Tak na mně alespoň působily předchozí dva ročníky, jejichž hlavního ducha tvořily rozkvetlé slunné louky v sobotu po ránu. A taky euforie z dokončení hry.

Předpověď počasí během týdne moc nevycházela, neustále hlásili, že bude pršet a přitom v Brně svítilo sluníčko. Proto mě přeháňky avizované na páteční noc moc nevzrušovaly, říkal jsem si: „Zase jim to nevyjde.“ A nevyšlo. Setrvalý několikadenní přívalový déšť nejsou přeháňky. Přesto si nemůžu naříkat: počasí proměnilo pohodovou šifrovačku v drsný survival, o co méně jsme si hru užívali, o to více rozšířila hranice naší komfortní zóny.

Na start jsme se přikodrcali autem asi 5 minut před startem. Když se na obzoru objevilo letadlo, tušil jsem, že začátek je tu. A už se snáší z nebe první šifra. Dav je (symbolicky vzato) unášen větrem sem a tam. Samotná substituční šifra je lehká, nechápeme příliš smysl nápovědy ani výzvy ke spolupráci mezi týmy. Luštíme stejně mimo louku, takže spolupracovat ani s nikým nemůžeme. Do pár minut je vyluštěno, přesunujeme se společně s hlavním pelotonem ke křížku.

U křížku máme první problémy způsobené špatnou interpretací šifry – resp. chyby v šifře. Jako bychom před hrou neřešili i tento problém: žádná hra nebývá dokonalá, musíme s tím počítat a metodikou luštění chyby organizátorů eliminovat. Zde se přece nabízelo hned od počátku ověřovat cesty převodem na písmena – a pokračovat tam, kde by vycházel smysluplný text. Nu což, metodická chyba v luštění nás stála skoro 90 minut. Odcházíme za soumraku, to ještě nevíme, jak moc by se nám tenhle prostoj k ránu hodil.

Filmová šifra je vtipná, leč průběžná. Počítali jsme s tím, že právě takto lehké šifry budou pro první polovinu závodu typické. Má to však jednu nevýhodu: lehké šifry ve městě člověku nijak nevadí, v terénu mění charakter hry na příliš pochodový. Zatím je vlhko, teplo až dusno. Netušíme, že bude hůř.

Ke koupališti v Provodově křižujeme pastviny. Přísloví neodolávají soustřednému útoku celého týmu dlouho, každý přispěl svou troškou do mlýna, navíc luštíme v suchu na vnitřním krytém dvorku chalupy patřící Martinovu strýci.

Čeká nás kopec ke kostelu a další výšlap křížovou cestou. Naštěstí se neujala myšlenka vyslat vzhůru jen běžce Martina, ten sice vyráží napřed, ale celý tým ho pomaleji následuje. Potkáváme se u kapličky, jsem zbytkem týmu odeslán identifikovat hudbu: 3 oříšky pro Popelku, 7 statečných, Čtvero ročních období atd. Čísla. Jdu se nasvačit do lesa, zbytek týmu je záhy tady se zbytkem šifry. Jasně: slabiky dávají zprávu, čísla tvoří azimut a vzdálenost. Čísel je 7. Pravděpodobných kombinací tedy není mnoho, vlastně jen jedna. Odkazuje k pomníku na protějším hřebenu. Radka napadá, že nahrávky asi budou synchronizované a jde to ještě ověřit. Je tomu tak, poslední pochybnosti o správnosti řešení jsou zažehnány.

Z kopce a do kopce. Leitmotiv terénní části letošního OSUDU. U skal už nesedí zdaleka tolik světlušek jako na předchozím stanovišti. Jsme 13., ztráta na první tým činí asi hodinu a deset minut, což nás dosti motivuje, zvlášť když prý ještě nikdo neodešel. Ani my však neodejdeme brzy. Gramofonová deska totiž může skrývat jen jednu kulišárnu! Od čeho máme mít jehlu? Přece na přehrání desky. Technicky vzato to musí jít, jak potvrzují fyzikálně zdatnější členové týmu. Vlastní konstrukce provizorního gramofonu ovšem trvá. Postupujeme metodou pokus omyl od provizorních (a podle mě zjevně nemožných nápadů) k bytelné konstrukci. Na osu deštníku připevňujeme provrtanou polystyrénovou desku. Na ní lepíme gramodesku. Polystyrenem je možné velmi dobře otáčet, umožňuje to několik těsnění a táhlo na principu luku. Po hodině a půl jsme úspěšní. Zpráva se ozvala natolik zřetelně (promluvil k nám mírně zrychlený, jakoby ironický hlásek), že propukáme v hurónský smích.

A prasíme to cestou necestou z kopce dolů. Hustníky, zmolinami, které déšť proměnil v potoky. Konečně jsme na silnici, čeká nás ještě docela dlouhá cesta po asfaltu ke Kolibě. Zde nacházíme poměrně snadnou šifru. Vzhledově je sice hezká, vtipná, avšak brali bychom i něco těžšího. Je zde totiž velká veranda místní restaurace, takže by se dalo luštit v suchu. No nic. Zase vzhůru do nepohody.

Na kótě Kamenec naopak k naší radosti trávíme minimum času. Tipuji stereogram a mžourám do papíru s ještě nesundaným batohem. Ani ostatní si zatím neudělali pohodlí, takže můžeme okamžitě dál. Cestou doháníme Proudové krtky - máme radost, vypadá to, že se přesouváme téměř do čela závodu. Vzápětí předháníme Prahory, které docela obdivuji, neboť se vypravili na tuto taškařici pouze ve dvou. I bez podpory celého týmu jim to evidentně dobře šlape. Na rozdíl od nás ovšem stereogram vyřešený nemají a jdou najít suchý kout. Jako férový tým nijak nemění svou trasu, i když vidí, že míříme jiným směrem, než si naplánovali oni.

Sním, či bdím? Občerstvovací stanice! „Huš, šifru si zatím nechte, chci klobásku! A hořčici!“ Však už jsem měl hlad jak vlk. Pravidelně jíst je v téhle zimě nutné, jinak síly ubývají strašně rychle. I tak máme s následující šifrou problémy. Je tu děsivá zima, jsme už na kost promočení, tulíme se k sobě v malém kroužku, vděčni za jakýkoliv kousek tepla. Nikoho ani nenapadne vytáhnout mapu, ten pohyb by stejně stál příliš mnoho sil. Topologickou analýzou šifry identifikujeme přebytečný obrazec. Co s ním? Márty naštěstí není líny a mapu nakonec vytáhl. Aha. Lesní hřbitov. Jako bych se asi před hodinou nebavil s Martinem, že by tam trasa mohla vést. Zima nám brání v doluštění šifry, na přesnou interpretaci kolečka kašleme, bude to něco na hřbitově, centrální kruh... Škoda. Kdybychom šifru dokončili, šli bychom na kopec jižně od hřbitova rovnou a ušetřili bychom více než hodinu času. Když jsme na kruhu uprostřed hřbitova nic nenašli, zalezli jsme totiž do sucha: do podloubí před obřadní síní. A pro šifru na vyvýšenině, jak jsme rychle řešení reinterpretovali, vysíláme pouze Martina a Radka. Těsně před svítáním přichází vždy čas nepochopitelných chyb. Pánové si vzali starou mapu, podle které leží vršek v lese. Jelikož je ještě tma, hledají pouhých 100 metrů od kraje lesa, z něhož je vidět správná triangulační tyč. Teprve za svítání, potom, co jsme orgy ujištěni, že šifry nikdo neukradl, překonávám s Robertem lenost a jdu se podívat, proč to kluci nemohou najít. Co se dá dělat, to se prostě občas stane i v lepších rodinách. Šifra je velmi lehká, odkazuje na dvě místa, dělíme tým a téměř hned vyrážíme dál. Tedy téměř: když jsem se vracel přes trnkový okraj lesa z kóty, nechal jsem v roští čelovku. Nevědomě, samozřejmě. Dalších 15 minut ztrácím jejím hledáním: následek je však fatálnější, brousím lesem bez deštníku, aniž bych si svlékl relativně suchou druhou větrovku, kterou jsem si vždy oblékal jen na luštění. Během pár minut je suchá větrovka s bavlněnou podšívkou dále nepoužitelná.

Na kótě s dominem poprvé pociťuji důsledek neuváženého činu. Nemůžu se nijak zahřát a vůbec mi to nemyslí. Radek je na tom stejně, čelisti nám drkotají, musíme najít alespoň suchý kout. Prcháme do Zlína, vchod do Filharmonie má stříšku, pod ní luštíme dál. Dávno se již rozednilo, na tu zimu a mokré šaty dlouho nezapomenu. Nic, vůbec nic, žádné nápady, Radek usíná ve stoje a kácí se k zemi. Sice jsme telefonicky pomohli s řešením druhé části týmu – ten ihned vyrazil sebrat šifru na rohu Nerudovy a Jiráskovy ulice – my dva jsme však v koncích. Přesunujeme se ještě více do centra, na kryté autobusové zastávce už luštíme zase v plném počtu, jenže stále nic. Navrhuji poslední přesun – někam do tepla. Azyl nám poskytla čekárna na autobusovém nádraží, do které záhy přicházejí i Proudoví krtci. Utěšuje nás zpráva, že ani Game team, který hru dlouho vedl, se prý zatím přes tuto hádanku nedostal. Teorií máme mnoho, kupodivu jsme při systematickém vypisování všech principů opomněli jeden z nejjednodušších. Robert na to nakonec přišel, ale více než tříhodinový zásek nám zřejmě vzal i tu poslední šanci dokončit. Přesto makáme dál.

12. šifra je naštěstí zase lehká – zvlášť pokud ji člověk luští v suchu a teple sklepa domu Martinových rodičů. Běžíme do PC herny. Vypečená počítačová hra, po probdělé noci je obrovsky těžké udržet soustředění a uhýbat modrým predátorům. Leč po 16 minutách nácviku jsem úspěšný.

14., poslední šifra našeho postupu. Bohužel nikoliv poslední šifra OSUDU. Z PC herny víme, že jsme první, ani to nám už mnoho sil nepřidalo. Nápisy na plechovce od kofoly mě navíc zavedly na špatnou cestu (a celý zbytek týmu se na moji radu vrhl na možnosti nějaké substituce mezi nápisy na plechovce a znaky na šifře). O pár hodin dříve bychom zřejmě luštili intenzivněji, metodičtěji, z více stran. Do 13:00 už zbývá pár desítek minut a každou čtvrthodinou klesá vůle zkoušet něco nového. OSUD 3 zůstane nepokořen. Je 13:00, končíme, jdeme se podívat na shromaždiště (ha, kofola je docela lehká a logická, zato 15. šifra by sebrala možná i pár hodin). OSUD 3 nás poznamenal v dobrém: zjistili jsme, že i v hrozném počasí dokážeme postupovat kupředu velmi rychle. Pokud by nás někdy v budoucnu potkala stejná nepohoda, máme pár nápadů, které povedou ke zlepšení luštitelského komfortu. Zkrátka jsme si rozšířili individuální hranice, posunuli hranice spolupráce v týmu. Právě proto hodnotíme OSUD 3 jako jednu z nejcennějších her, jichž jsme se zúčastnili…



Zpět