Medaile

zlaté
  • Krutá (zá)krůta 10 (2016)
  • Svíčky 10 (2013)
  • Palapeli 2 (2013)
  • Svíčky 7 (2010)
  • Sešlost (v Posázaví) (2010)
  • Lamí stezkou 2010
  • Tmou 8 (2006)
  • Lampa 3 (2005)
  • Osud 1 (2004)
stříbrné
  • NaPalmně2016
  • NaPalmně 2012
  • Palapeli 2012
  • Noc tapürů 5 (2011)
  • NaPALMně (2011)
  • Ostrovtip 2 (2011)
  • Krtčí norou 7 (2010)
  • Bedna 2009
  • EXIT 7 (2008)
  • Osud 2 (2005)
bronzové
  • Palapeli 2015
  • Per partes 2014
  • Ostrovtip 4 (2013)
  • Krutá (zá)krůta 6 (2012)
  • Krutá (zá)krůta 5 (2011)
  • Lamí stezkou 2008
  • Dnem 6 (2007)

Reportáže

Haluz 2007 terénní

Sepsal: Ivo Cicvárek

V loňském roce jsem internetovou i terénní šifrovací hru Haluz vnímal jako nejpovedenější záležitost sezóny a jako jednu z nejlepších šifrovacích her všech dob. Proto moje očekávání před letošním ročníkem byla vysoká. Raději hned zpočátku napíšu, že reportáž bude poměrně kritická. Nicméně po pořádku, i místo pro chválu se najde.

Pro neznalé Haluze: samotnému vyvrcholení v terénu předchází více než měsíční internetová pasáž, při které měli letos hráči možnost rozluštit až 40 šifer. Plný počet správných řešení zadaly pouze dva týmy, internetové šifry Haluze nepatřily až na výjimky k lehkým! Byly však vesměs nápadité, zajímavě uspořádané v pyramidálním (či trychtýřovitém) systému hry, kdy postupným odkrýváním správných řešení se objevovala další a další zadání. Dva zásadní záseky hry – šifru Organická a Farby, které ležely v klíčových středových pozicích trychtýře (tj. bez nich nešlo odkrýt nic z dalšího patra) se nám nakonec podařilo prolomit. Farby bohužel příliš pozdě na to, aby bylo možné rozluštit poslední šifry vedoucí k třetí metě. Velice kladně hodnotím častý „aha“ efekt po úspěšném překonání šifry – asi největší byl na šifře Farby (tohle jsme prostě mohli udělat daleko rychleji). Jako celek byla internetová část povedená, opět jeden z vrcholů roku. Jestli mi něco chybělo, pak to byly skryté šifry z loňského ročníku – které daleko víc nutily hráče k paranoidnímu prohledávání všeho, co souvisí se hrou – a tudíž vtahovaly do příběhu. Letos jsem agentskou story vnímal daleko povrchněji, pouze mě rozlítostnilo chladnokrevné odstranění Manuely, s níž jsem si loni tak hezky dopisoval do Argentiny.

Na startu Haluze jsme byli natěšeni, dorazili jsme v jednom z nejsilnějších složení týmu: Honza Kořínek, Kačka Píchová, Petr Pospíšil, Ivo Řondík a já, Ivo Cicvárek. A už je to tady: organizátoři ukazují postupně několik indicií, které mají luštiče nasměrovat k druhému stanovišti hry. Brzy je jasné, že teorie z vlaku (určitě to dají na ostrov uprostřed Zlatých písků) je správná. Běžíme po pláži, Honza se převléká do plavek a v silném protivětru bojuje s vlnami. Držím palce nejen jemu, ale i všem ostatním hlavám prskajícím studenou vodu.

Nápad: 6/10, obtížnost 5/10 (hlavně fyzická).

Druhá šifra navazuje na loňskou tradici pěkných slohovek. Dobrá záležitost na rozehřátí, po prvním přečtení textu je jasné, že těch aliterací a dalších stejnorodých hláskových nakupenin je v textu příliš mnoho na to, aby to byla jen náhoda. Na autobusové zastávce se potkáváme s Jeníčky a Chlýftýmem, nejsme však zcela v čele. O jeden autobus dříve už nějací hráči odjeli.

Nápad: 6/10, obtížnost 3/10.

V parku Radošov si vyzvedáváme sebereferenční test. Úlohy tohoto typu na hrách příliš nemusím, ne snad, že by nebyly zajímavé a podporující týmové luštění, ale jsou trochu na jedno brdo. Navíc až příliš zvýhodňují zkušené týmy, které už podobné testy luštily vícekrát – naopak slabší týmy s tím mohou mít velké problémy právě proto, že se vlastně nejedná o šifru. Nad čím mi však zůstává rozum stát, je tajenka hry. Jak jsem v cíli pochopil, volba místa, které není na některých mapách Bratislavy, byla cílená. Nepřipadá mi to zrovna košer. Bratislavské týmy znají místo automaticky, někteří nebratislavané měli rybník Rohlík v mapě. Identifikace místa nám trvala skoro tak dlouho jako rozluštění samotné šifry. Nejméně dvacet minut jsme prohlíželi mapu, doufajíce, že to bude nějaký objekt, který není v rejstříku. A to fakt trvá dlouho. Zároveň jsme po telefonu prověřovali, co by to mohlo být. Náš bratislavský přítel na telefonu si však pojem rohlík s rybníkem nespojil. Až po půlhodině nám volá zpátky: heuréka! Zároveň v tu chvíli získáváme stejnou informaci od jednoho z kolemjdoucích. No nic, jsme namotivováni rychle stáhnout náskok.

Nápad: 5/10, obtížnost 6/10 (hlavně s interpretací, nikoliv s luštěním).

U rybníka jsme sedmí. Stolek blízkého bufetu láká a první zásek letošní hry je tu. Přesmyčky odhalujeme všechny do 20 minut - chudáci týmy, které nehrály internetovou část, pomysleli jsme si. Proč však má šifra tak podivný tvar: neproporciální písmo a pětice? Po vyluštění si odpovídám sám: manýra jen pro zmatení nepřítele. Jestli něco nemám na šifrách rád, tak jsou to výrazné a k interpretaci se nabízející prvky, které nemají nic společného se systémem řešení. Už v první hodině sice padá návrh založit řešení šifry na další znalosti internetové části. Ale zavrhujeme to jako evidentně krutý a neférový nápad vůči hráčům, kteří neměli povinnost internetovou část hrát a tudíž znát. Až po dvou hodinách se vracíme i k nepravděpodobným nápadům. I tak nás rozluštění šifry stálo docela dost peněz za telefony do ČR, protože ač jsme na netu vyluštili 35 šifer ze 40, z hlavy jsme si prakticky žádná hesla nepamatovali. Tohle se nám hodně nelíbilo, ale objektivně přiznávám, že zavrhnout nápad pouze na základě úvahy, co by si organizátoři mohli nebo nemohli dovolit, je naše velká chyba.

Nápad: 3/10, obtížnost 8/10 (hraničí s neřešitelností pro týmy, které internet vynechaly).

Spojení k okraji Bratislavy naštěstí stále jedou velmi dobře, za necelých 45 minut jsme u další šifry. Dohodli jsme se, že nebudeme luštit déle než 15 minut:) a tento čas jsme ani nepotřebovali. Celkem pěkná aplikace morseovky do průchodu bludištěm podle pravidla pravé ruky. Jde se dál!

Nápad: 7/10, obtížnost 4/10.

Zvolili jsme ďábelské tempo – na terénních přesunech se dá během noci nahnat hezkých pár desítek minut. Udýcháni stojíme u krásné kamenné studánky, nesundáváme batohy, abychom k prameni zbytečně nepřilákali nezvané hosty a jdeme až k rozcestníku. Je jasné, že šifra bude úplně průběhová, vždyť tu nikdo není. Byla průběhová až trochu moc. Nic proti lehkým šifrám – ale tahle nebyla dobře zařazená, podobný princip by se hezky uplatnil na začátku hry, kde by motivoval slabší týmy. Po výšlapu na kopec a 2-3 o hodně těžších šifrách je to až příliš velká formalita. Oceňuji základní vzhled pacmanové šifry a nutnost interpretovat nad mapou zadání.

Nápad: 6/10, obtížnost 2/10, nevhodné zařazení.

Tak opět do údolí, k pomníčku. Zde zjišťujeme, že se tým bude muset rozdělit. Nabízím se jako dobrovolník, nevěda co činím. Připravil jsem se tak nejen o (podle zbytku týmu) nejhezčí šifru hry, ale i další iluze o dramaturgické domyšlenosti letošní Haluze. Vsadit jednoho člena týmu do vězení není samo o sobě špatný nápad, pokud by tento k nečinnosti odsouzený člen dostal možnost vysvobodit se z vězení vlastními silami. Tj. pokud bych dostal ve vězení šifru, po jejímž správném vyluštění bych se osvobodil sám, bylo by to super. Ještě lepší by pak bylo, kdyby se mohl vězeň vysvobodit sám správným vyluštěním těch dvou hádanek, které byly rozdávány pro ukrácení dlouhé chvíle – a pro pozdější použití. Takhle to byla neskutečná pruda, kdy jsem po 20 minutách neměl co dělat. Zbytek týmu měl navíc osvobozovací šifru vyřešenou už po deseti minutách, jenže ouha, její tajenka nebyla v mapě. Řešení amfik zel. studnicka je povědomé jen místním a obtížně pochopitelné pro nemístní, zvláště když v mapě jsou zel. studnicky dvě. Tým se rozhodl hledat na nesprávném místě, protože tam, kde je amfiteátr, se nachází pouze železniční stanice. Samotná Železná studnička je jinde. Doptat se nedá, v údolí jsou jen opilci zmateně ukazující všemi směry. Z formality se stává 90 minutové čekání. Už druhé zvýhodnění místních použitím tajenky neexistující v (tentokrát oficiálně doporučené) mapě? Hm, hm...

Nápad rozdělení týmu: 7/10, realizace: 2/10, obtížnost:?

Nápad šifry jabloň: ?, tým hodnotil vysoko.

Konečně jsme pohromadě a jdeme zvesela do dalšího kopce. To my rádi, svižným tempem kupředu. Dohledání pomníku na místě také není jednoduché, ale to považuji za zcela legitimní věc, pomník zde být musí, jen je zřejmě trochu jinde než podle mapy. Rojnice a systematické prohledávání všech cest v okolí vede po dvaceti minutách k cíli. Ležíme v listí nad šifrou, kterou jsem si pro sebe překřtil na nudná školní hodina. Kdyby to alespoň byla jen hodina. Námitky vůči šifře: klíčová závěrečná věta je nepochopitelně kostrbatě formulována a připouští řadu interpretací (přičemž to správné není o nic logičtější než jiné). Dělení (opět) na pětice nemá žádnou vazbu na řešení. Po pochopení, že se zřejmě na základě výsledků úloh budou vybírat x-tá písmenka, přichází i druhé pochopení: sebemenší chyba zabrání dobrat se smysluplného výsledku. Tj. i když nic nevychází, není možné cestu prohlásit za slepou, nýbrž je nutné znovu celý postup překontrolovat. Tfuj! A že je těch systémů, jak s šifrou a čísly pracovat, hodně! Každý při vysokých číslech na 15-40 minut. Po třech hodinách šifru nenávidíme. Máme před sebou možnost prověřit asi další tři možné způsoby setřídění a zpracování číselných informací (ironie osudu: jeden z načrtnutých postupů je do puntíku správný), ale zároveň také víme, že pokud tyto postupy budou špatné, budeme to mít ověřeno až tak za další 2 hodiny. Shrnuto: toto není dobrá šifra do terénu. Což neznamená, že to je špatná šifra obecně. Stačí jen trochu učesat závěrečnou větu a použít v internetové části, kde se počítání písmenek (s velmi vysokými pořadovými čísly) dá dělat na počítači. Po pár hodinách či dnech by to nakonec dal každý trpělivý. V terénu je to sice také otázka vytrvalosti, ale též náhody, co přesně a jak začne každý tým počítat. Po bitvě jsme generálové, samozřejmě, že jsme mohli (a měli) vytrvat a šifru bychom dali po dalších 40 minutách. Jenže v tu chvíli na kopci se nám zdálo, že těžko už něco zdlouhavějšího může přijít a že je tudíž taktické se posunout dál a vyplýtvat čerpání řešení. Netušili jsme, že v sérii podivných šifer je tato pouze první.

Nápad 4/10, obtížnost: 9/10, nevhodná, těžkopádná šifra do terénu.

A je to tu. Konečná, vystupovat, nejdelší zásek na terénní hře v mém životě. A nejdelší kontinuální luštění šifry, kterého jsem se zúčastnil – doufám, že podobného zážitku budu ušetřen:) Více než 8 hodin sedíme nad šifrou, ze které jsme po deseti minutách pochopili, že je nutné pracovat s braillovým písmem. V cíli jsme také pochopili, že autorka(?) šifry se domnívá, kdovíjak intuitivní a logický není způsob luštění. Není! Zkusme si to sepsat po řadě:
1) Je potřeba si všimnout návodných slov, ignorovat některá další kratší slova, proč je pes třikrát? O.K., toho si pozorný tým všimne.
2) Je potřeba slova interpretovat jako jednu indicii - slepecký pes, slepé náboje, slepecká hůl, brýle. O.K., to je nasnadě.
3) Je potřeba všechna písmenka přepsat do braillovy abecedy. Tak to už intuitivní není, je to jedna ze dvou rovnocenných cest – buď je možno brailla v šifře uvidět (tří řádkový rastr to teoreticky umožňuje), nebo naopak šifru na brailla převést, bez potvrzení, že jsme to skutečně udělat měli.
4) Je nutné ignorovat 2/3 informací, které přepisem vzniknou, a všimnout si pouze středového řádku (ignorování informací není nic logického).
5) Středový řádek přečteme jako morseovku.

Shrnuto – pětikroková šifra, u které se potvrzují jen dva první kroky. Mezi krokem 2 a 5 leží desítky jiných postupů. Asi po třech hodinách jsme šli na šifru opačnou metodou, Honza se mě ptal, jak bych postavil s braillovou abecedou různé typy šifer a já vymýšlel. Vymyslel jsem šifru, která při rozložení znaků do tří řádků vykreslí písmena (moc pěkná:). Šifru, která pomocí xor a jiných operací sloučí více braillových zanků na jeden znak. Vymysleli jsme několik možností, jak ze znaků dostat morseovku (minimálně jedna z možností je lepší než autorská). A paradoxně kolem šesté ráno byl jeden náš přepis přesně takový, jaký vedl k řešení. Jenže ono ignorovat 2/3 informací není úplně snadné, v podstatě to znamená všimnout si morseovky v něčem, o čem není jasné, jestli jsme to vůbec měli dělat, přičemž v tu chvíli už podobných k cíli nevedoucích postupů bylo na papírech asi dvacet. Rvát morseho do brailla je navíc velmi hybridní a bez indicií neelegantní. Volali jsme: otázka ANO/NE. Ta naše zhruba zněla: vede při použití brailla k cíli postup, který pracuje s každým z dílčích tří řádků jako s celkem? Odpověď: ANO. Domnívám se, že odpověď na naši otázku měla být NE. Otázkou jsme chtěli vyloučit XOR celých řádků, substituce celých řádků pomocí počtů teček v příslušných vrstvách apod. Řešení ve skutečnosti imho s řádky jako celky nepracuje, pracuje s jednotlivými znaky a pak pouze s prostředním řádkem a i ten není interpretován jako celek, nýbrž po znacích. Odpověď na telefonickou otázku nás tak odvedla od správného postupu na asi tři hodiny, později jsme se rozhodli tohle ano ignorovat, protože jsme si řekli, že třeba na druhém konci nepochopili, co tím myslíme (otázku jsme promýšleli asi 30 minut, abychom z ní vydolovali co nejvíc:) Ke konci jsme už řešili velmi zajímavé, leč nepotřebné možnosti substitucí braillova písma na základě frekvenční analýzy řádků (vychází velmi zajímavě, rozdílně) a grafické podoby braillových písmen – tj. hledání nějakých substitucí pomocí přesunů jednotlivých teček (zrcadlové podobnosti písmen apod.). Zkrátka pošušňáníčko. Z těch osmi hodin jsme proflákali jen velmi málo okamžiků.

Nápad šifry: 8/10, obtížnost: 10/10, realizace: 1/10. A přitom stačilo tak málo, vlastně jediná věta na šifře, např.: Šifra je vícestupňová. Až v posledním kroku vám pomůže Samko:)

Celkově: terénní Haluz se mi subjektivně nelíbila, internetová ano. Jako by organizátorům při domýšlení šifer do terénu došel dech, jako by nezbyl čas na otestování, doladění nápadů (často vynikajících) do konečného tvaru hry. Přesto pro mě byla hra velkým přínosem: zúročit zkušenosti z Haluze mohu při organizování jiných her (budu se hodně snažit, aby se mi tahle kritika nevrátila po TMOU jako bumerang:). A zjistit, že se dá intenzivně luštit více než osm hodin v kuse a co u toho člověk prožívá, také není marné.

Co zbývá říci do závěru: díky organizátorům za spoustu nápadů, spoustu práce, spoustu (jejich i našich) nervů, spoustu zážitků. Půjde-li to, zúčastním se příští rok zase. Vždyť i letos by (vzhledem k nápadům) stačilo jen málo a mohla to být opět šifrovačka sezóny. A to se zkrátka stává...



Zpět