Medaile

zlaté
  • Krutá (zá)krůta 10 (2016)
  • Svíčky 10 (2013)
  • Palapeli 2 (2013)
  • Svíčky 7 (2010)
  • Sešlost (v Posázaví) (2010)
  • Lamí stezkou 2010
  • Tmou 8 (2006)
  • Lampa 3 (2005)
  • Osud 1 (2004)
stříbrné
  • NaPalmně2016
  • NaPalmně 2012
  • Palapeli 2012
  • Noc tapürů 5 (2011)
  • NaPALMně (2011)
  • Ostrovtip 2 (2011)
  • Krtčí norou 7 (2010)
  • Bedna 2009
  • EXIT 7 (2008)
  • Osud 2 (2005)
bronzové
  • NaPalmně 2018
  • Palapeli 2015
  • Per partes 2014
  • Ostrovtip 4 (2013)
  • Krutá (zá)krůta 6 (2012)
  • Krutá (zá)krůta 5 (2011)
  • Lamí stezkou 2008
  • Dnem 6 (2007)

Reportáže

Osud 4

Sepsal: Ivo Cicvárek

V úterý před OSUDEM ulehám na marodku. Zbytek týmu se začal radovat, empirie jim říká, že když Ivo marodí, šance na výhru je vysoká. Já jim ukážu. A Zlínu ukážu. A bacilům taky ukážu.

Na startu ve Zlíně je nakonec včas pouze Martin. Běh od zaparkovaného auta ke kinu je fajn, v plicích mi skřípe a haraší. Že by tělo signalizovalo morseovkou? Tělu taky ukážu! Na plátně se zatím ukazuje Vávra a chybová hláška, kterou se snažím celkem marně rozluštit. Šumná města vyšuměla, z kina odcházíme bočním vchodem – a co teď? Martin naštěstí nelení, takže se mu zelení. Nám taky. Ležíme na zeleném trávníčku u kina a čteme Zlínské listy. Článek o Osudu je více než podezřelý. Ale znáte to, podezřelé náhody jsou někdy jen podezřelé náhody, takže se snažíme střídavě ještě najít nějakou lepší stopu.

Rozjezdy Albertům nikdy moc nejdou. Přičítám to naší herní frekvenci. Téměř nikdy nemáme stejné složení týmu, nejsilnější jádro vyráží společně jen na OSUD a TMOU, takže nám vždycky půl hry trvá, než si vzpomeneme, co to znamená efektivně luštit. Tím pádem poslední dobou útočíme ze zadních pozic. Jelikož však víme, že i ze zadních pozic se dá nakonec vyhrát , nejsme tím nijak deprimováni. Když se navíc u sjezdovky v čase nápovědy zdravíme prakticky s celou obávanou konkurencí, je nám do zpěvu.

Origami skládáme jen do té chvíle, než začíná vycházet smysluplný text, pak už na ty poslední pidizáhyby pečeme. Sluníčko zatím peče také. Následná synonyma jsou milou lehkou šifrou, sotva jsme si sedli, už zase vstáváme. Hodláme tímto způsobem proplout celým Zlínem. Jenže co to? Tradiční osmisměrka nám nějak vzdoruje. Tady něco smrdí! Bohužel to zatím nebylo řešení, ale moje bota. Do čehosi ošklivého jsem šlápl. To by mělo znamenat štěstí, ale znáte to: podivné náhody jsou občas jen podivné náhody. Podivně například vypadá i rada ze zadání šifry: Vlevo lze nalézt v osmi různých směrech. To přece každý hned vidí. Zřejmě je nutné pracovat se směry vepisovaných slov, jejich délkami. Případně pohybovat přebytečným M. Nebo, nebo, nebo. Asi 120 minut máme co dělat, poněkud nás znervózňuje, že spousta týmů mezitím odchází. Naštěstí vysíláme včas Martina pro nápovědu na kótu – až po jeho telefonátu se nám rozsvěcuje. Rozsvítila se i světla ve Zlíně. Útok z chvostu pelotonu může začít.

V kině hráli Buty a nyní tu máme skutečné boty. Dobrovolně bych do muzea obuvi nikdy nešel, teď běhám mezi vitrínami jako blázen a hledám příslušné škrpále. Měřítko fotografií pravda trošku mate. Už to máme všechno? I s čísly vitrín, tak to můžeme jít spláchnout kofolou v přilehlé hospůdce. Bohužel, než je kofola natočena, šifra už není šifrou. Přece to nevylejeme – Robert vytahuje petku, do které přeléváme cenný mok i sledem. A šupky dupky k teplárenské věži.

Z nákresů čiší schéma dopravy nebo ulic na sto honů, takže brzy táhneme zase dál. Industriálně hřmící a blikající béhemotí tlama Zlína nás pohltila. Mám v ústech vyschlo – hbřitov slin – a kolem tráví půlnoc Zlín. Vyschlo v ústech mám hlavně poté, co se přihnalo potvorné vodítko představované čiperným cyklistou. Dav vyrazil, já s ním, asi po pěti stech metrech mi dochází, že ještě včera jsem měl horečku. Běžet tedy není nejlepší nápad. Však to sportovci v našem týmu zvládnou a jistě zavolají.

Jdeme s Mártym volným krokem podél řeky. Martin už prošmejdil štolu, chce po nás – resp. po Mártym, který má mobilní přístup na net – abychom identifikovali poštovní směrovací číslo. Odhadujeme, že to bude nejbližší pošta ve směru trasy a cestou jen definitivně potvrzujeme tuto teorii. Šifru vyzvedáváme na 57 místě. To by nebylo tak nejhorší. Hnusné je povytažené obočí slečny hlídačky: „Á Alberti!“ V podtextu zní: „ No konečně, kde se flákáte.“ Vypadá to, že někteří orgové čekali náš tým na výrazně jiných pozicích. My jsme se tam čekali také. Noc je ještě mladá...

Radek během pár minut spravil kontakty, vyměnili jsme baterie – ty původní byly nějaké olejnaté. Tfuj! Ladím si stanici za stanicí a prý nehorázně řvu, maje sluchátka na uších. Roberta to naštěstí nebaví a ruče identifikuje princip šifry na odvržených baterkách. Takže jsme si ani neodpočinuli. Na kótě jsme již 34. Skok přes dvacet míst na jedné šifře je uspokojivý, jen tak dále a brzy budeme na mínusovém pořadí. Co to plácám?

Šifra s třemi výtečníky a zmršenými pravidly scrabble také není příliš složitá, navíc poskytuje hezký prostor k týmovému luštění. Jen Márty usnul a je rozhořčen, že ho budíme tak brzo. Je nám sice trochu divné, že šifra neukazuje v mapě žádný konkrétní pramen, nicméně vede přímo na modrou a v českých mapách často studánky chybí. Cestu volíme mírnou oklikou, ale na jistotu, abychom se vyhnuli hustníkům. Co jsem tak slyšel o peripetiích týmů, které si moc věřily, bylo to dobré orientační rozhodnutí. U pramene jsme totiž ani ne za dvacet minut.

V kapse nám chřestí od počátku záhadná krabička. Sypeme její obsah na víčko a rychle překládáme rébus s daty: Sestrojte váhy. Princip substituce na základě váhy komponentů se přímo nabízí. Poté, co nadšená inženýrská část hodlá zvážit úplně všechno a začíná od nejmenších referenčních součástek, brzdím jejich nadšení. Ono těch vhodných míst v mapě až tolik není a Malenovský rybník sedí na již identifikované A a B. A navíc i ostatní písmena hrubým odhadem vyhovují. Těžká písmena jsou evidentně těžká, lehká lehká. Jdeme. Cestou s Radkem odhadujeme, že nejbližší šifry by mohly skrývat grafické řešení nebo morseovku.

U Malenovského rybníka vybíráme šifru jako 14. v pořadí, s čímž jsme relativně spokojení. Potkáváme tu navíc Pralinky - po hře se dozvídám, že i Pralinky měly jakési osmisměrné problémy). Systematickým prověřováním rychle odhalujeme vstupní pokyny, šifru bude nutné řešit o dva km dále u Svaté vody a Tří odkráglovaných žen. Teď bychom nejraději odkráglovali majitele místních vil. Vyhodit celý ten satelit do vzduchu – vždyť v mapě je několik cest, které by měly vést do polí. V realitě tu překáží nabubřelé megavily hokejistů. Nakonec nacházíme díru v plotě a jsme konečně v přírodě. Zanedlouho již opisujeme svaté i nesvaté texty. Teorie vedoucí k vyluštění šifry se přímo nabízí a za pomoci zvýrazňovačů a několikanásobné kontroly chyb, které jsme nasekali v první fázi, není po pár minutách co řešit. Rozednívá se.

Také další šifra není těžká, byť by se dala vyluštit s pomocí mapy i o něco rychleji, než se to podařilo nám. Cestu k hradištím volíme přímo podél potoka. Padla rosa do polí, skáčeme z břehu na břeh, ale je to evidentně dobrá volba trasy, neboť tým, který byl při odchodu z předchozí šifry 100 metrů před námi, je při výběru šifry 30 sekund za námi. Prostě terno. A jsme osmí. I když ztráta na čelo závodu činí propastné 4 hodiny. To by mě tedy zajímalo, kde kromě osmisměrky to na nás nahnali. Po hře se dozvídám, že Proudoví krtci jsou tradičně proudoví a běhají nejen za vodítkem.

U blízkého kostela sedí Pralinky, ale i Jeníčci – máme šanci zase někoho předehnat. Nakonec se tak nestalo. Za sadem vychází slunce, ptáci líbezně klokotají, od kostelní věže slétly dvě bílé hrdličky. Ráj na zemi. Nevím, zda bychom tak rychle odhalili princip šifry nebýt Radka, který se zjevně nudí a na přidělené injekční stříkačky náhle začíná rozverně pískat. Bingo. Odcházíme raději o půl kilometru dál, abychom neprozradili postup ostatním přišedším týmům, ale zřejmě jsme byli v té první euforické fázi neopatrní a nevědomky jsme tak někomu zkazili radost ze samostatného luštění. Na doluštění šifry se nadšeně vrhám, domnívaje se, že to bude otázka minut. Moje ubohé pokusy o pískání, přerušované kašlem, ale vedou spíš do pekla než k ráji. Když už se mi podaří něco správně přehrát, zapamatovat si to a přezpívat ostatním, nemůžeme to většinou poznat. Doteď nechápu, jak Márty dokázal v mnou zpívané durové melodii poznat Holubí dům. Asi je víc hluchý, než jsem si myslel! Vzdoruje již jen první řádek, i bez něj už víme, že je potřeba jít do Pohořelic, pravděpodobně ke kapli. Cestou hledáme zbývající píseň a frank, který je v kapse, se brzy vykutálel.

Nemilé zjištění: spadli jsme o dvě místa. Šifra však patří spíše k milým hříčkám než výzvám, takže hned pokračujeme do Otrokovic. Tam se ovšem moříme v dopoledním vedru s výrokovou logikou. Jedna z nejtradičnějších chyb Albertů – snažíme se porozumět šifře svou logikou, místo abychom si přiznali, že to organizátor prostě mohl myslet jinak. Poučení: organizátor je jiný než my, formuluje jinak, dělá zdánlivé i skutečné chyby. Cílem však není nachytat organizátora na švestkách, cílem je prolomit šifru. Což se nám tentokrát přímým způsobem nedaří. Nakonec zužuji okruh 27 šifrou nabízených cílových míst na tři a přesvědčuji tým, že když to tam nebude, alespoň se projdeme a doluštíme to v centru. Šifra se skrývala hned na druhém odhadovaném místě. Zásek nás však stál nejen spoustu sil, ale i pozici v první desítce. Euforii ovšem vzbudila zpráva, že šestnáctou šifru ještě nikdo nevyluštil. Je nám to hned jasné: historie se bude opakovat, není důležité kolikátý v pořadí přicházíš na předposlední šifru, ale jestli z ní odcházíš první!

Historie se neopakovala. Po hodinách marných analýz, z nichž mnohé by vedly k vyluštění nádherných šifrovacích systému, jsme na další stanoviště posláni stejně jako ostatní až nápovědou. Druhá orgovská SMS učinila z šifry již banalitku. Na sedmnáctou šifru docházíme demotivováni, podobně jako ostatní. Domnívali jsme se navíc, že na 17 již jen zjistíme, kde je cíl a heslo, nečekali jsme šifru, takže Radek jel do Zlína vyzvednout auto a na luštění tedy nejsme kompletní. Udělali jsme vše, co se udělat dalo, obešli trasu fotografií, zakreslili ji do mapy. Interpretovat tvar jako rybník – to nikoho nenapadlo. I po hře se mi podobnost zdá jako celkem náhodná a málo rozhodující pro to, abych si byl vyluštěním jistý. Ve čtyři hodiny končíme, rozlepujeme koncovou obálku, jedeme na chvíli do cíle a pak domů. 24 hodiny s OSUDEM, to je tuze velká nakládačka. Tak zase příště. Na jaře. V šumném Zlíně a šumných lesích kolem.

Hodnocení šifer (obtížnost, originalita) na škále 1-10

Úvod – 7

1)Noviny 8 / 4

2)Skládačka 3 / 3

3)Synonyma 3 / 7

4)Mřížka 5 / 7 (neelegance v zadání, rozhoduje trochu náhoda)

5)Muzeum 3 / 8

6)Věž 3 / 4

7)Štola 3 / 6

8)Rádio 5 / 7

9)Srabble 6 / 8

10)Součástky 7 / 9

11)Morse 6 / 7

12)Grafika 4 / 7

13)Stříkačky 8 / 10

14)Zvířata 4 / 7

15)Logika 7 / 4 (sporné formulace)

16)Šestnáctka 10 / 4 (nevyladěná šifra)

17)Fotky 8 / 3 (chybí potvrzení i po vyluštění)

Celkově: velmi podařená hra, nadprůměrně originální, přiměřeně obtížná, gradující.



Zpět