Medaile

zlaté
  • Krutá (zá)krůta 10 (2016)
  • Svíčky 10 (2013)
  • Palapeli 2 (2013)
  • Svíčky 7 (2010)
  • Sešlost (v Posázaví) (2010)
  • Lamí stezkou 2010
  • Tmou 8 (2006)
  • Lampa 3 (2005)
  • Osud 1 (2004)
stříbrné
  • NaPalmně2016
  • NaPalmně 2012
  • Palapeli 2012
  • Noc tapürů 5 (2011)
  • NaPALMně (2011)
  • Ostrovtip 2 (2011)
  • Krtčí norou 7 (2010)
  • Bedna 2009
  • EXIT 7 (2008)
  • Osud 2 (2005)
bronzové
  • Palapeli 2015
  • Per partes 2014
  • Ostrovtip 4 (2013)
  • Krutá (zá)krůta 6 (2012)
  • Krutá (zá)krůta 5 (2011)
  • Lamí stezkou 2008
  • Dnem 6 (2007)

Reportáže

Matrix 4

MATRIX 4

Tahle reportáž sem sice až tak úplně nepatří, protože Ivo C. bojoval na Matrixu 4 netradičně za mimořádně sestavený tým Tmou.org, nicméně na stránkách Tmou není pro podobnou reportáž místo...

Dvaceti čtyř hodinová šifrovací hra Matrix je výrazně jiná než valná většina ostatních šifrovaček. Nejen že patří mezi ty nejdelší a tudíž fyzicky nejvíce náročné, ale hlavně je to hra paralelní, jinými slovy: tým v určitých částech nejde po jedné trase, ale řeší zároveň na více místech Prahy více úkolů. Systém hry je navíc v každém roce vyřešený trochu jinak, takže není možné se na hru do detailu připravit předem.

V roce 2006 jsem s účastnil druhého ročníku, na kterém jsem zjistil, že mi sice paralelní části, při nichž se hráči většinou pohybují individuálně, příliš psychicky nesedí, ale že to koneckonců není nelibost zásadní. A jelikož Matrix velmi prověří koordinační schopnosti hráčů, rozhodli jsme se sestavit zbrusu nový tým z organizátorů hry Tmou. Však se nám zážitky z Matrixu mohou hodit v praxi a koneckonců budeme moci probrat i ledacos z přípravy desáté jubilejní Tmou. Jdeme na věc: Ivo Cicvárek, Sven Dražan, Tom Hanžl, Zbyšek Podhrázský a Šimon Řeřucha. Vlastně mix z týmů Albert Stallone, Proudoví krtci, Prahory, Captains. Zbyšek sice v pátek před hrou onemocněl, ale jako pátý člen týmu doma u počítače bude více než platnou oporou.

Popsat komplexně chaotickou první část hry je nemožné, budu si muset vystačit pouze s tím, co jsem zažil na vlastní kůži. V sobotu hodinu po poledni rozbíjíme hlavní stan na lavičce poblíž Můstku. A už je tu rozhlasová relace: musíme oběhat několik míst a sehnat všechny části úvodní šifry. Bleskově rozdělujeme lokace na čtyři skupiny a vyrážíme. Během obíhání zpřesňujeme postup, ten, kdo rychle dokončil svoji trasu, utíká vypomoci jinam. První šifra je velmi snadná, brzy nám vychází mapa dvou míst. S Tomem jedeme na východ Prahy. Je to docela daleko, půl hodiny tramvají, to ještě netušíme, že dlouhé přesuny budou leitmotivem letošního Matrixu. Vyzvedáváme CDčko a „trójskou“ šifru, která se tváří jako záznamy výsledků nějaké fotbalové ligy. Do CDčka se pouštím já, a jelikož nemám problém uvěřit informaci, že „tady nic není“, která se neustále na nahrávce plné jinak vtipného textu opakuje, nezbývá mi než sáhnout po obalu nosiče. Kde jinde by také šifra mohla být? A ejhle, ve švu papíru je zevnitř vlepena drobná zpráva. Tom mezitím přišel na to, že jeho šifra podezřele připomíná citace z Bible z letošního Sendviče. Holt dva orgové Sendviče na tomto stanovišti měli dost značnou výhodu. Určujeme z hlavy příslušné kapitoly Nového zákona a voláme Zbyškovi zadání, aby verše dohledal (tipujeme, že šifra bude v prvních písmenech). Mezitím už spěcháme na tramvaj. Na zastávce nás dohání informace od Zbyška, který Bibli doluštil. Dělíme se. Jedu do Strašnic.

V parčíku asi 5 minut tápu, hledám přímo u větrací věže, do křoví se nedívám. Naštěstí opodál sedící hlídač mě ubezpečuje, že jsem dobře. Po chvíli už sedím na lavičce s novou šifrou: vypadá dost hnusně, samá zrotovaná písmenka a čísla 0-6. Věnuji se frekvenční analýze a s Tomem se domlouváme, že za mnou přijede. Koneckonců je to dobrý směr na aktivitu v bazénu, kam se mi moc nechce – tuším nějakou kulišárnu s potápěním, a bez brýlí ve vodě nic nevidím. Tom mezitím vyzvedl svoji šifru, usoudil, že i zde se může činit Zbyšek, zadání mu nadiktoval a sedl na metro. Už jsme zase ve dvou, ale k prolomení písmenek to nevede. Padla klíčová otázka, proč zrovna tento výběr písmen, nicméně nakonec to necháváme být. Tom pokračuje do bazénu, já na nádraží Buben (Zbyšek mezitím doma vyluštil vlakovou šifru).

Šifra „z Bubnu“ vypadá řešitelně. Nejprve si všímám tvaru Sudoku, ale okamžitě jej vylučuji jako trójský prvek, vždyť tohle rozložení znaků v síti 81 polí je z hlediska Sudoku nemožné. Že obrázky asociují měsíce si všímám už za chůze. Na Vltavské asi pět minut zkouším šifru doluštit, ale jednak mě nenapadá červenec (neovládám RGB kódy) a za druhé mi evidentně ještě něco uniká (i kdybych měl jasno v měsících, pořád tam není dost informací na šifru – něco tam bude nutné dodat). Jedu na Můstek, kde se potkávám s Šimonem. Ten rychle určuje červenec, měsíce jdou po sobě, mohly by tedy označovat jakési pořadí. Náhle se mi v hlavě vynořila podoba šifry č. 7 ze Tmou 7, jejímž jsem autorem. Tam jsem potřeboval zapsat 26 znaků abecedy do sítě 3x3x3. Tj. v prostředním čtverci 3x3 jedno pole abecedou obsazeno nebylo. Tady by šlo udělat totéž, ale v trojnásobném měřítku. Šimon se toho rychle chytá a vymýšlí systém čtení tajenky dřív, než jsem vůbec stačil pochopit, o co jde. A máme to. Mezitím se vrátil Tom od bazénu. Jsme tři, Sven je někde v čudu, řeší individuálně svoji větev. Ve třech bychom se ze strategicky dobře umístěného Můstku mohli pokusit o ulovení agentů. SMSka právě přichází. Tom vyráží do Řeporyjí, je nejrychlejší běžec a od zastávky metra bude nutné opravdu spěchat. Já hrnu po Zámeckých schodech k bazilice sv. Jiří.

Odlov se nezdařil. Zachycení agenta v Řeporyjích pravděpodobně nebylo v silách běžného hráče Matrixu. Chyběly tak 2 minuty – a to nejen Tomovi, ale i jiným hráčům, kteří se o běh pokusili. Fatální je jiná věc. Aby zrychlil postup, nechal si Tom svůj batoh u nějakých přátelsky vyhlížejících paní v průchodu domu u zastávky metra. Paní mu řekla, kde bydlí, jenže když se pak Tom pro batoh vrátil, paní nenašel. Nebudu případného čtenáře napínat: další tři hodiny je Tom vyřazen z provozu, obchází všechny byty, ale neúspěšně. V batohu má veškeré vybavení pro hru (jídlem počínaje, oblečením či doklady konče), také je tam většina doposud získaných kódů. S orgy se domlouváme, že si můžeme ztracené kódy opsat od jiných týmů. Jak to nakonec dopadlo? Batoh se našel až odpoledne v neděli, paní omylem nadiktovala číslo domů o deset bloků vedle. Tomovi tenhle průběh hry každopádně na klidu moc nepřidal.

Na další odlov zatím kašleme, kóta Baba je krutě vysoká. Jdu vyzvednout poslední šifru horního řetězce do jakéhosi kanálového koryta. Umístění fakt pěkné, pořád si představuji, co udělám, až se za ohybem vynoří povodňová vlna. Vracím se na metro, když tu mě zastihne SMS o dalším odlovu agentů. Bílá hora, nejvzdálenější stanoviště, je v mém směru, to by se dalo stihnout. Mám nervy nadranc, ale nakonec jsem na místě o deset minut dříve než agent. A jelikož i ostatní pánové byli úspěšní, máme velmi hodnotný úlovek (což ovšem doceňujeme až v cíli). Po desáté hodině jsme opět všichni na Můstku. Zbyšek už doma u počítače odhalil tajemství rotovaných písmen – jedná se o značení kostek ve hře Tetris. Nejprve sice hledáme v podivném nakupení kostek substituci (počet nevyplněných políček), ale v zápětí přichází správná, grafická intepretace. Doluštění je trochu zdlouhavé, ale šifra jako celek dokonalá. Běžec Šimon vyslán pro další zadání, my se přesunujeme do tepla Mekáče v dolní části Václavského náměstí. KAMENNI KEŁTTI nám dělají problémy. Morseovku a substituci (počet shluků v druhém řádku 26) vyhodnocujeme jako fórek a hledáme steganografické řešení, které by záviselo na distribuci skupin NT a LT. Nemáme valnou znalost loňských Keltů – na minulém Matrixu sice byl Tom s Prahorami, jenže to dali tuhle šifru bez nápovědy. Takže narozdíl od jiných týmů nám vůbec není jasné, jak by mohla vypadat nápověda v Prokopském údolí. Sven vyráží posledním metrem. Jak už to tak bývá, s Tomem se časem vracíme k myšlence morseovky, domníváme se, že by mohla obsahovat skrytou nápovědu ke steganu, které tam pořád vidíme. Stegano tam nebylo. Jen ta morseovka! Písmena kreslená jedním či dvěma tahy. Vyluštěno ve chvíli, kdy Svenovi zbývá k nápovědě asi padesát metrů. Smůla.

Tom vyráží pro šifru, zůstávám v Mekáči sám a nemám celkem co dělat. Až po chvíli mi Šimon popisuje telefonem vzhled šifry, kterou právě vyzvedl – literární díla, citáty aj. Zdá se nám, že řešení by mohlo spočívat v nějakých letopočtech apod. Už jsme zase alespoň dva, po chvíli přichází i Sven. Určujeme osobnosti a snažíme se je nějak napasovat na mapu. Nejprve jsme přemýšleli o zastávkách tramvaje či autobusu, ale pak konečně přišel spásný pohled na mosty přes Vlatavu. Chybějící Hlávkův most nás dost mate, ale nakonec je šifra vyluštěna. Zrovna se vrací i Tom. Máme vyluštěno vše z první části, zbývá však dojít na poslední stanoviště kvůli kódu. Tom opět vyráží a my se přesunujeme k serveru. Zbývají zhruba dvě hodiny do svítání, když zadáváme všech třináct sekvencí – podle propozic máme šanci dojít do cíle. Prahory jsou asi 30 minut před námi, Proudoví krtci a Chlýftým zhruba na naší úrovni. O těchto týmech tušíme, že mají také všech 13 bodů. Trápí nás otázka, zda jsme to trochu „nepřetaktizovali“, zda týmy, které šly do lineárky s menším počtem bodů, ale dříve, se nakonec nebudou smát naposled a nejlépe – ze Sionu, kam se my nestihneme dostat. Nu což, 13 bodů je zase velká motivace, ten pocit, že šance na první místo tu stále je...

Zbyšek, jako ostatně už po několikáté, z domova perfektně koordinuje dopravu k dalšímu stanovišti – odhaduji, že nám jeho optimalizace spojů ušetřila ve hře desítky a desítky cenných minut. Vyhlídka u Hvězdárny je kouzelné skalnaté místo. V dálce bliká šifra. Teplota se před svítáním pohybuje kolem nuly a ostrý ledový vítr nás brzy nutí vytáhnout všechno oblečení z batohů. Po nějaké době, kdy už neúspěšně luštíme, nás dohání i Tom – rychle mu půjčujeme nějaké věci, vždyť má stále jen kalhoty do půl lýtek z odpoledne. Zima mě dost paralyzuje. Naštěstí správně odhadujeme, že se jedná o grafickou bitmapu kódovanou pomocí světla – sekvence tří teček oddělují řádky. Jak ovšem zkoordinovat zápis? S Šimonem ve dvojici pracujeme pomocí vyťukávání sekundového rytmu do tvrdé podložky a paralelního zápisu. Písmenka trochu vychází, ale máme tam chyby. Nesporné je HA ve druhé polovině šifry, což by mohl být HÁJ. Sven s Tomem mezitím paralelně řešení nad videem z foťáku – což je pomalejší, ale o dost přesnější. Celá šifra nám odhadem vzala tak hodinu a půl, což nám připadá neúměrně dlouho. Při odchodu přemýšlíme, jak daleko nám asi mohla utéct konkurence - šifru totiž považujeme za v zásadě banální, jen obtížnou na realizaci. Opak je pravdou, mnoho týmů tady skončilo a i Prahory ještě potkáváme na dalším stanovišti. Je těsně po rozednění a na nás přichází krize: klasickou substituci pomocí klíčového slova řešíme až do osmi. Proč? V terénu jsou na relativně velkém území označeny stromy. Jejich rozložení představuje písmenka – podle těch máme provést převod. V první fázi jsme špatně určili tvary písmen, když převod nevycházel, pomysleli jsme si, že by se nemuselo jednat o písmenka, ale o čísla. Opět nic nevychází a naše teorie začínají nabývat na složitosti. Co když se jedná o čísla, která kódují nějakou blízkou kótu a posun máme provést podle jména této kóty? Zkrátka nesmysly. Tom naštěstí nakonec trpělivě sedá k papíru a zkouší brutal force metodu – při délce klíčového slova 4 to vlastně není tak obtížné, proč jen jsme s tím nezačali dříve. Záhy se ukazuje, že místo B,M, 3 apod. jsme příliš nepracovali s možností W. Ale abych pravdu řekl, to K nechápu doteď – nám to v terénu připadalo jako dvojka, možná divné Z. Každopádně naše chyba, kterou přičítáme nebezpečnému času luštění kolem svítání. Musíme zabrat.

U úkolu, který spočíval v logické hře – nicméně realizované pomocí přesouvání těžkých železničních pražců – nemáme žádného soupeře. Žádný tým totiž není těsně za námi ani před námi. Bojovat tedy budeme s orgy. To, že jsme vyhráli, přičítám hlavně naší psychologické válce, kdy jsme soustavně deptali B-týmáky hláškami typu: „Klidně tah vynechej, přece taky chcete, aby někdo dorazil do cíle...“ Tah sice nevynechali, ale asi nehráli naplno, jinak by nás při znalosti hry museli rozmáznout.

Pokračujeme krásným kvetoucím údolím k Vltavě. Doháníme ztracené minutky formou indiánského substitučního běhu – 26 kroků chůze, 26 kroků klus. U Vltavy jsme neuvěřitelně rychle. Další šifra má být v klenutém „kanále“. Tom rychle sundává boty, aby se zanořil do podzemí. Naštěstí si včas všímám, že šifra leží hned v trávě u vchodu, Tom si jen namočil nohy. Chceme rychle luštit a málem jsme si ani nepřečetli dodatkové informace – druhá část šifry je o 200 metrů dále na jih u autobusové točny. Bylo to sice metrů 700, nicméně to nás nerozhází. Ani to, že na místě žádná šifra není. Je tady přece dopravní značka s velmi podivnými časy, které přesně odpovídají ciferníkům hodin, jež máme na papíře před sebou. Šifru lámeme opět o nějakou tu minutku déle, než by bylo zdrávo. Dlouho totiž nemůžeme opustit myšlenku na substituci. Grafický rastr jsme sice zpočátku letmo zkoušeli, ale bohužel (zcela nelogicky) opačně – tj. informace z cedule se snažíme interpretovat v papíře. Vítězstvím zde bylo opustit substituci a vrátit se k myšlence na grafiku. Vždyť ten rastr se úplně nabízel. No nic.

A přichází moje fatální chyba. Po vyluštění tajenky Farky opidum (sic!) píchnu prst do nesprávného čtverce mapy. Zkrátka si naši točnu spletu s jinou, která je o dva km dále k jihu. Prasíme pak do nádherné kamenité stráně, nad níž by podle mé navigace měla být přímo ta správná ulice. Není tam nic. Jen pole. To přece není možné, tak silný nesoulad reality s mapou! Není to nesoulad, jen jsme na jiném kopci a od správného sídliště nás dělí hnusně hluboké, překrásné a kvetoucí skalnaté údolí. Tímhle přesunem ztrácíme minimálně 40 minut čistého času. Šifra v opiddu je sice jen formalita, ale nějakou tu minutu vezme. Na mostě Barikádníků můžeme být nejlepším spojením nejdříve ve 12:10. Tj. šance na dokončení je jen hypotetická, snad pokud by Sion byl hned vedle. Makáme do poslední minuty.

Zhruba ve 12:15 se Šimon houpe na laně, já s Tomem v lodi na Vltavě a řveme na běžce Svena, aby makal do Vysočan. Cíl mu upřesníme. I tak máme blbý pocit: dřív než ve 12:45 se tam asi nedostane. Přesto běžíme za ním. Náhle přichází SMS zpráva, že do Sionu lze proniknout až do 13:00. Nová energie proudí do žil, vyplatí se bojovat!

Je za 7 minut jedna. Jsme všichni v Sionu. A je po naději, dostali jsme další šifry: zřejmě je zde ještě nějaké další kolečko. Z 5 minut sice máme zhruba principy šifer, ale doluštit to není reálné. Smůla, Matrix jsme neprolomili zřejmě o pár desítek minut. Posloucháme vysvětlování řešení, sledujeme, jak Prahory cosi kutí v nějaké krabici. Matrix je opět zničen. Org Antonio vysvětluje bodování hry: nějak tomu nerozumím, podle toho, co říká, jsme asi hru úspěšně dohráli? To není možné? Proč nám to nikdo neřekl dřív? Asi to špatně chápu. Antonio vyhlašuje výsledky: boha jeho, jsme na třetím místě! Bodovací systém nás nejenže počítá za úspěšné dobyvatele Sionu, ale dokonce nás hází před týmy, které dokončily dříve – máme totiž všech těch 13 bonusů z chaotické části. Šifry v Sionu byly jen za další body. Po hodině zklamání je to docela šok! Už skoro dva roky jsem nebyl v týmu, který by nějakou terénní hru dokončil (internetové šifrovačky jsou přeci jen jiná kategorie). Tak jo, bronzová medaile, to je víc, než v co jsme posledních osm hodin hry doufali. Paráda, paráda, čim čam rijara...

Shrnutí: Matrix 4 byla velmi náročná hra, časově na hranici zvládnutelnosti. Velmi pěkné nápady občas selhaly v technické realizaci, nicméně toho si třeba náš tým, který kašlal na nápovědy, nevšimnul. Polemické mi připadaly vzdálenosti v chaotické části, o pár desítek km méně by v konečném součtu neškodilo. Také lineární terén oplýval dlouhými přesuny, nicméně krásnou krajinou, po velmi zajímavých místech. Orgové by se snad mohli trochu zamyslet, zda 6 týmů v cíli není na 24 hodinovou hru trochu málo. Nemyslím, že by Matrix měl být šifrově lehčí: úroveň šifer mi připadala velmi dobře nastavená. Ale snížit podíl čistých přesunů (tj. času, který člověk stráví v MHD případně na bězích městem) ve prospěch luštění by hře dost prospělo. Chaos nevytvářejí vzdálenosti, nýbrž sám systém. Chybělo jen velmi málo, aby byl Matrix dokonalou hrou. I tak stál za to...








Zpět