Medaile

zlaté
  • Krutá (zá)krůta 10 (2016)
  • Svíčky 10 (2013)
  • Palapeli 2 (2013)
  • Svíčky 7 (2010)
  • Sešlost (v Posázaví) (2010)
  • Lamí stezkou 2010
  • Tmou 8 (2006)
  • Lampa 3 (2005)
  • Osud 1 (2004)
stříbrné
  • NaPalmně2016
  • NaPalmně 2012
  • Palapeli 2012
  • Noc tapürů 5 (2011)
  • NaPALMně (2011)
  • Ostrovtip 2 (2011)
  • Krtčí norou 7 (2010)
  • Bedna 2009
  • EXIT 7 (2008)
  • Osud 2 (2005)
bronzové
  • NaPalmně 2018
  • Palapeli 2015
  • Per partes 2014
  • Ostrovtip 4 (2013)
  • Krutá (zá)krůta 6 (2012)
  • Krutá (zá)krůta 5 (2011)
  • Lamí stezkou 2008
  • Dnem 6 (2007)

Reportáže

Bedna 2009

Bedna 2009
sepsal Ivo Cicvárek

„Byla to jízda na plný plyn,“ napadá mě těsně po skončení verš z jedné písně Slávka Janouška. A snažím se marně vzpomenout na všechny detaily jedné z nejlepších šifrovaček, na které jsem byl.

Složení týmu pro letošní Bednu jsme měli hotové vlastně už v prosinci a bylo to složení, od kterého jsme si slibovali dobrý výkon: Ivo Cicvárek, Tom Hanžl, Honza Kořínek, Kačka Píchová, Ivo Medvěd Řondík. Všichni jsme se vzájemně znali, každý s každým už několikrát hrál, ale v takhle silné kombinaci jsme se ještě nikdy nepotkali. Vyrážet na šifrovačku s optimistickým pocitem, že nám žádná šifra neodolá, nemusí být známkou přehnaného sebevědomí. V tomto případě to bylo prostě znamením toho, že se těšíme na hru a že máme důvěru jeden v druhého.

Emoce řady hráčů cestujících z Brna ovšem začaly bublat už dávno před Prahou a před startem Bedny. Vzhledem k tragickému neštěstí se vlak těsně před Pardubicemi zastavil a nikdo nám nebyl schopen říct, kdy přesně se zase rozjede. V Praze jsme měli Medvěda, ten pro nás dokonce dokázal přes příbuzenstvo zajistit nouzový odvoz autem do Prahy – nakonec se vlak rozjel dřív, než pomoc přijela. Na startovní pozici supíme s téměř hodinovým zpožděním, nicméně ve výsledku jsme žádný čas neztratili. Těsně před naším příchodem totiž Medvěd prošel úvodním Bingem a jednoduchá šifra, kterou dostal, byla vyluštěna za okamžik. K Jelenímu příkopu vyrážíme pěšky, umístění předem odhadujeme u Trpaslíka od Kurta Gebauera, takže vybíráme i správný sestupový chodník.

První setkání s Bedničkou proběhlo, jak už to u klasického zrodu silného partnerství mezi inteligentními bytostmi chodívá: zdála se nám sympatická, ale nijak mimořádná. Honza ostatně už před hrou, hned po vydání Bednářských listů, provedl analýzu sponzorů letošní Bedny a čekal nějaké zařízení citlivé na pohyb. „Vychytávka na úvod,“ řekli jsme si tedy a pokusili se po Bedničce zopakovat stupnici, kterou nám sveřepě vnucovala. Zdálo se nám logické, že prostě jen musíme přehrát pomocí pohybů šest tónů, Bednička nám něco zapípá či řekne a půjdeme dál, čímž její role v našich životech skončí. Podobně jako ostatní týmy však pohyby velice přeháníme. Nejraději měla Bednička v téhle fázi Medvěda, který nakonec svůj temperament umírnil a Bednička se mu za to odměnila první zprávou. Vysíláme běžce za organizátorem s heslem Bedna vod whisky, nicméně Bednička vzápětí pípá morseovku. Za okamžik vyráží další běžec, tentokrát se správným heslem: ten se vrací nejen s první šifrou kolečka, ale i s líbesbrífem, z kterého je jasně patrné, že naše partnerství s Bedničkou nebude jen rychlovka na stojáka, ale plnohodnotný vztah na celou noc a možná i pěkný kus následujícího dne.

Úvodní kolečko šifer obíháme tak rychle, že si většinou ani nestihnu pořádně přečíst zadání. Je to prostě pořád dokola: „Hele, dvojice v osových souměrnostech, šupni tam osy, to bude grafika.“ „Já si nemůžu pomoct, ale vidím v těch matematických znacích rovnou písmenka. Aha, tak tyhle číst nemáme, tak přečteme vzhůru nohama to, co nám zbylo.“ „Ty vločky, to jsou vlastně jakoby šestice z pětic a zase ze šestic. No to by se dal jednoduše každý tvar překódovat sekvencí 1-4 čísel. No tak to může být morseovka sudá-lichá čísla. Nebo trochu jinak. Prostě kolečko z koleček z koleček. Kolečko je tečka. Takže S.“ V této fázi hry asi nejvíc rozhoduje Tomovo myšlení, dokáže v šifře okamžitě rozpoznat podstatné rysy, ostatní přispívají tu a tam potvrzujícím pozorováním. Souběžné Bedničkové úkoly zatím moc nestíháme, prostě je Bednička takový otloukánek. Navíc nám upadla na chodník a trošku se urazila. Naštěstí doslova, upadl jí kousek obalu, v přeneseném slova smyslu s námi komunikuje bez problémů. Jsme na čtvrtém stanovišti kolečka, tj. už nemusíme luštit šifru, jen Bedničku. Grafické vykreslování písmen a průchod bludištěm jsou úkoly celkem snadné. První příslib složitého vývoje vztahu mezi námi a Bedničkou ukazuje úloha: „Uhodni, jaké slovo si myslím.“ Zkuste hučet do ženy, když nevíte, jakým jazykem s Vámi mluví, ani co vlastně chce slyšet, a když každou chvíli mění reakce na to, co jí říkáte!

Že je Bednička rodu ženského, na to dám krk. Tajuplná, záhadná, ale i plná humoru v pravou chvíli.

Nápad na hru Šibenice s omezeným počtem tahů a vždy novým zadáním po restartu naštěstí přichází poměrně brzy. A rozpoznání římských čísel v sekvenci tří tónů bylo dílem několika vteřin. Římská čísla byla na loňských hrách v kursu...

Na náměstíčko okrášlené kostelem dorážíme jako první. Přiznejme si: čekali jsme, že mezi prvními budeme, ale být zcela v čele některé z nás zaskočilo. Někteří z nás totiž na takovou situaci nejsou zvyklí a právem mají pocit, že jsme přepálili začátek. Že je snazší někoho honit, než být honěn. Uklidňuje nás Tom Hanžl, který má podobné situace v paži a tvrdí, že stejně zábavná může být i verze hry: „Udělej co nejvíc nul na stanovištích za sebou.“ Nu což, když už si věřit, tak pořádně! „Mnohostěnná“ šifra neodolává dlouho, grafiku v tom cítíme od počátku, jen ji vydolovat ven. Od nápadu zvýraznit čáry, které ruší 3D vzhled některých objektů, k nápadu najít všechny úsečky, které dělají z kosočtverců trojúhelníky, není daleko. Daleko není ani k další šifře. Nicméně nulu za sebou mít nebudeme, když odcházíme z náměstí, přicházejí první za našich stíhatelů, Pomocná škola.

Co říci o další šifře? Mnoho toho nevím, skočil jsem si do hospůdky na WC, když jsem přišel za týmem, byla již provedena počáteční analýza. Vzal jsem si mezitím Bedničku a začal se s ní mazlit (jí se to evidentně líbilo, neboť na mě začala i barevně mrkat), ale tahle předehra byla brutálně narušena zbytkem týmu, který již papírovou šifru vyluštil a chtěl jít dál. Tak na příštím stanovišti, lásko...

O co méně času jsem měl na Bedničku na šestce, o to více ho budu mít teď. Kuličky vypadají nechutně od pohledu, takže raději zkoumám reakce naší bílé krásky. A jsou to reakce opět typicky ženské. Nechá mě říct sotva 4 znaky a už mě přerušuje svým brebentěním. Navíc vždy, když se zdá, že přicházím na kloub nějakému systému, spustí novou repliku a po ní všechno, co jsem zjistil, neplatí. Sděluji spoluhráčům: „Je to divný. Nechá mě udělat jen 4 pohyby, pak vždycky několikrát blikne, maximálně 4x, ale někdy taky vůbec. Bliká kombinací červená zelená, ale může bliknout taky jen zeleně, nebo jen červeně. Nikdy neblikne víc než 4x!“ Spoluhráči kontrují: „Tak to není divný, znáš hru Logic?“ Vzpomínám si, že jako dítě jsem něco podobného měl, píchalo se tam nějakými špendlíky. S Medvědem pak na první pokus během 6 tahů nutíme Bedničku bliknou 4x zeleně a máme po zábavě. Papírová šifra totiž zatím stále nepadla. A co dělat s šifrou, která ani po hodině nejeví větší známky rozluštění, než na počátku? Vrátit se k některému z prvních nápadů! Víme, že tečky mezi řádky cestují, některé ovšem na velmi malém prostoru. Zdánlivě příliš malém na grafický rastr, který jsme tudíž hned na počátku vyloučili! Honzovi nicméně vyšlo z jednoho pohybu krásné A. Znak předtím by se při troše fantazie dal chápat jako n: „nA,“ to zní jako logický začátek zprávy. Paralelizujeme dolušťování, i tak je to práce zdlouhavá a plná chyb. Inženýrsky se nutíme chápat písmenka tak, aby nám vyšel smysluplný výsledek. Odcházíme. Začíná tu být ostatně dost rušno, přišlo už hezkých pár známých týmů, Prahory a jiní nám supí na záda a nejsme si vůbec jistí, kolik týmů nás tady předběhlo.

Ukazuje se, že nás nepředběhl nikdo. Pokud se nám šifry do téhle chvíle líbily, osmička se alespoň mně líbí ještě o chloupek více. Krásná do sebe zanořená substituce celých slov. Substituce na bázi idiomů – na tuhle šifru jsem se těšil od vydání Bednářských listů. Každá radost má ovšem svou žalost. Jelikož luštění se ujímáme ve trojici s Kačkou a Tomem - a Medvěd shání v rodinném domku vodu na pití, kterou zoufale potřebuje, protože si při našem tempu zatím nestihl nic koupit - Bedničku mi přebírá Honza. Do konce hry už se s ní téměř nepolaskám.

Při odchodu ze stanoviště přicházejí dva týmy, zahlédl jsem Chlýftým. Náš náskok je maximálně 20 minut. Po ulici ťapá ježek. Hledáme dětské hřiště na červené, naštěstí se po krátké prohlídce nenecháme na dlouho zviklat tím prvním, byť vláček namalovaný na tabuli křídou nás na chvíli mátl. Po pohledu do mapy usuzujeme, že do kilometru nám tak 200-300 metrů chybí a že vláček by nejspíš měla být nějaká o hodně výraznější dětská prolézačka. Také žádná zahrádkářská kolonie tu není. Prostě zkusíme ještě chvilku jít a vyplatilo se to. Tady vláček máme a pod ním i šifru. Rozdělujeme si práci: jeden vyhledává v mapě ulice, další značí do mapy, zároveň si píšeme sektory, v nichž se ulice nachází. Medvěd hned po pár zakreslených ulicích tvrdí, že to bude Braille. Během dolušťování si pak Tom všímá, že se vlastně jednalo o samé slepé ulice. Hezké. Honza stále laská Bedničku. Tvrdí nám, že je v bludišti. Úplně zablouděný. Když se tomu divíme, tvrdí ještě, že bludiště je 3D, že v něm jsou určitě nějaké zamčené dveře a klíče k nim. Divit se přestáváme.

Z další šifry je jasně patrná určitá umělost textu. Některé hláskové skupiny se opakují. Od tohoto pozorování byl již jen krůček k objevení skrytých do, re, mi, fa... Určujeme známou vánoční koledu, ale co s tím? Vracíme se k souhrnným informacím o Bedničce. A ejhle, ona se dá přepnout do režimu hudebního nástroje. Tak co takhle tu písničku na Bedničku zahrát? Honza sice remcá, že už je v bludišti méně zablouděný než předtím a že když mu to resetneme, bude muset znova pro nějaké klíče, ale my ostatní usuzujeme, že pohyb, ať již virtuální, či fiktivní nám prospěje. Navíc se tu objevuje opět Chlýftým. Bereme Honzovi Bedničku, která v půlce našeho muzicírování nevydrží s nervy a začne se chovat jako juke-box. Barevná světla, diskotéka v plném proudu. Pak ještě spustí morseovku v barvách. Věřili byste tomu před hrou?

Šifru jdou těsně před námi umístit orgové, prý je to varianta na poslední chvíli. O tuhle informaci jsme možná ani moc nestáli, vzbudila v nás určité obavy z ne zcela vychytané šifry – když se tyto obavy začaly naplňovat, chovali jsme se pak k šifře s větším despektem, než by si zasloužila. Protože to byla taky pěkná šifra. Hned na začátku jsme se však dopustili dost zásadní chyby – po rozstříhání a seskládání jednoho exempláře jsme jej zase slepili. A minimálně 2 hodiny se pak zabývali šifrou jako celkem. Otáčeli jsme, prosvěcovali. Chvílemi jsme si i pokoušeli představit, že se šifra nemá otočit celá, ale každý její čtvereček zvlášť – nicméně i pak jsme příliš chápali systém jako pevně daný tvar. Nikoliv jako dynamický systém. Asi po hodině a půl začali sem tam přicházet další týmy. Náskok je v pytli. Přesunujeme se na jiné místo, to většinou pomáhá. Nepomohlo! Sice jsme si rozstříhali druhý exemplář, ale už jsme příliš ponořeni v různých systémech, které sice souvisejí s principem šifry (do sebe zanořený rastr 4x4), ale naše interpretace jsou mylné. Zachránil nás pravděpodobně východ slunce. Oteplilo se a nás najednou napadlo, že souřadnice by se daly používat i dynamicky. Otáčet postupně, číst zvlášť černá a bílá, nebo si to tak aspoň napsat. A bylo to tam. Nemáme velké iluze, před námi musí být už řada týmů, část z nich sice na nápovědu, ale určitě ne všichni. Navíc kdo ví, jestli po téměř 7 hodinách záseku budeme mít dost času na dokončení hry. Ale stejně se radujeme, skáčeme. Překonaný zásek je dobrá věc.

A abych nezapomněl, jednu radost jsme si kolem jedné v noci taky zažili. Honzovi začala Bednička radostně fanfářit. Je odblouděno! Kódy pro budoucí užití máme k dispozici.

V Horoměřicích jsme na 16 místě. Zatím nic nenaznačuje tomu, že by měl začít stíhací závod. Nemyslí nám to, takže průchozí „černou“ šifru luštíme skoro dvacet minut. Mezitím nás předhonily Prahory, které také 11 daly vlastními silami – po mnohahodinovém luštění. Zabereme, budeme běhat. To člověka po ránu povzbudí. Běh organismus okysličí, bude se nám pak lépe luštit.

Další šifra je dílem několika okamžiků, skoro více nám zabralo ji najít, než přijít na princip. Bude to asi tím, že většina týmu znala hru, kterou byla šifra inspirována. V běhu, u Kozího hřbetu, doháníme Prahory, šifru pak vyzvedáváme společně. Mně osobně to vlilo energii do žil, promiň Martino a spol. Začal jsem věřit, že na to zase máme. A nebyl jsem v tom sám. S každou další šifrou se teď budeme probíjet znovu do čela. Předhánět týmy, které využily nápovědu. Ověřovat si, že když všichni zabereme, nemůže žádná šifra odolat dlouho.

Zase abych nekecal. Čtrnáctka se Sokobanem ukrytým v Bedničce byla vrcholem možností systému „černá skříňka“. Byť v bílém designu. Tom Sokobana sice čekal už od prvních chvil, kdy Bednička začala projevovat své schopnosti, vlastní luštění však bylo dlouhé a náročné. Ale zábavné. Konečně jsme přišli na to, co bedničky skryté v Bedničce chtějí. Chtějí se pářit. Ale ve vší počestnosti, ne každá s každou. Céčkové bedničky k sobě, éčkové k sobě, géčkové k sobě. Radostně si výskají a my též. Vždyť jdeme dál.

Čekal bych, že na 15 šifře bude konec, jenže Tom věděl, že v cíli mají být sprchy. A to u Spáleného mlýna asi neklapne, takže konec je v nedohlednu. V nedohlednu tak hlubokém, že ani rychlé vyřešení „hvězdářského dalekohledu“ nám cíl neukázalo. Hrneme teprve na šestnáctku, poledne se blíží a cíl je ještě o stanoviště dál, jak víme z SMSky od organizátorů. Musíme šestnáctku prolomit do deseti minut. A to nebude snadné, vždyť Pomocná škola je tady zaseklá. A o kus dál vidíme Haluz, sedí tu i Drahošovci. Musíme. Co vidíme? Písmenka, ke každému náleží dvě tečky. Sněhové vločky dvou druhů. Tečky asi nelze jen tak spojovat s písmenky, bylo by to nepřesné, nabízí se tedy body spojit v úsečky, které jsou ohodnoceny písmenkem. Co dělají vločky? Padají. Kam padají? Na zem. Země máme, mnoho zemí. Nechme vločky padat, je to morseovka. Takhle ve zkratce probíhalo luštění šifry. Každý položil v pravou chvíli některou důležitou otázku. Vzápětí přicházely odpovědi. Stále tu je šance na dokončení. Těžko říct, zda na vítězství. Chlýftým, který od 12 dál valil neuvěřitelným tempem, je v cíli, ale o nich víme, že brali nápovědu. Nevíme to ovšem o Pomocné škole, která má na nás malý náskok. Zase běžíme. Už asi sedmý kilometr...

Cíl! NUPAGADI a poslední záludnost Bedničky. Heslo je tentokrát návodné, tušíme, že půjde o modifikaci staré hry na chytání vajec. Jenže jak? Zpočátku se nám daří chytat vejce jen omylem, náhodou. Semtam jich chytneme třeba i pět, ale nevíme proč. Postupně se systém začíná odkrývat, zhruba v 11:45 přesně víme, co dělat. Jenže provedení je náročné. Vyžaduje koordinaci 4 lidí. Honza posouvá, Tom fyzicky ukazuje, kam posouvat (na žíněnce jsme si udělali schéma 4 chytacích bodů), Kačka hlídá Tomovi ruce a zvedá mu tu ruku, která již ukazuje na „odchycené“ stanoviště a Medvěd kontroluje, zda-li byl pohyb Bedničkou řádně udělán. Dokud padá jen jedno vejce, jde to. Pak jich padá víc přes sebe a je to maso. Já nemůžu přispět ničím jiným, než držením palců. Jsem strašně nervózní, ostatní taky. Věříme, že to musíme do limitu dát, vždyť náročnou luštící pasáž jsme zvládli rychle. Ale ono ne a ne a ne! Těsně před dvanáctou nám prý podle organizátorů chyběla 2 chycená vejce k úspěšnému ukončení. 1-2 vejce! Hru jsme nakonec udolali pozdě. Ve chvíli vítězství to však nevíme – a pro ten úžasný okamžik, kdy Bednička začala hrát „Ódu na radost“ by nám to asi bylo úplně fuk. Řveme jak blázni! Prostě jsem zvládli vše, co se zvládnout dalo.

Mírná deprese se dostavuje v zápětí. Náš tým sice všechno vyřešil, ale Bednou nakonec neprošel, chybělo 21 minut. Patří nám neoficiální 2. příčka a malá neviditelná medaile pro tým, který jako jediný vyřešil bez nápovědy všechny překážky Bedny 2009. Všechna úskalí hry, která se podle nás zapíše mezi legendy. Hry, která udělala vrásky mnoha účastníkům - organizátorům jiných akcí. Bude těžké udělat šifrovačku, která se letošní Bedně vyrovná. Těžké, nikoliv však nemožné. Tak někdy, někde, na dalších šifrách, na jiných trasách...

Děkuji organizátorům a soupeřům.
Děkuji týmu, s kterým jsem hrál.


Zpět