Medaile

zlaté
  • Kachna 2018
  • Krutá (zá)krůta 10 (2016)
  • Svíčky 10 (2013)
  • Palapeli 2 (2013)
  • Svíčky 7 (2010)
  • Sešlost (v Posázaví) (2010)
  • Lamí stezkou 2010
  • Tmou 8 (2006)
  • Lampa 3 (2005)
  • Osud 1 (2004)
stříbrné
  • NaPalmně2016
  • NaPalmně 2012
  • Palapeli 2012
  • Noc tapürů 5 (2011)
  • NaPALMně (2011)
  • Ostrovtip 2 (2011)
  • Krtčí norou 7 (2010)
  • Bedna 2009
  • EXIT 7 (2008)
  • Osud 2 (2005)
bronzové
  • NaPalmně 2018
  • Palapeli 2015
  • Per partes 2014
  • Ostrovtip 4 (2013)
  • Krutá (zá)krůta 6 (2012)
  • Krutá (zá)krůta 5 (2011)
  • Lamí stezkou 2008
  • Dnem 6 (2007)

Reportáže

Noc tapürů 5

tým:
Ivo Cicvárek
Tom Hanžl
Kačka Píchová
Honza Kořínek
Lucka Molková (diverzant)

Jak napsat po x-té a zase jinak reportáž z šifrovačky? Vždyť je to prakticky vždycky stejné: šli jsme, luštili jsme, šli jsme, zasekli jsme se, šli jsme, nešli jsme, bla bla, ble ble. Osvěžit to pochopitelně můžu pár hypochondrickými historkami – nejen že mě od pondělka sužovala rýmička a teplůtka, ale den před startem mě potkala bolístka, v jejíž pravděpodobnost bych předtím nevěřil.

Mám koncert v Blansku, zhruba patnáct minut do začátku. Rychlou chůzí se vracím od auta, kde jsem cosi nechal. Jdu. Jdu po chodníku. Noha míjí nohu, došlap a zase zvednout. Na nohou mám sandály. Vosa. Letící vosa. Rychle letící vosa. Moje noha se zvedá, v nejvyšším místě oblouku vlétá mezi chodidlo a sandál vosa. Rychle letící vosa. Rychle štípající vosa! Noha došlapuje, z vosy je placka. Noha otéká.

Koncert byl každopádně veselý: v publiku sedělo několik hráčů šifrovacích her, vosí jed na mě působil jak nějaké zapovězené býlí, mluvil jsem z cesty a těšil se do Prahy. Proskákat si šifrovačku na jedné noze, to tu ještě nebylo.

Naštěstí se ukazuje, že noha zašněrovaná do pohorky může být klidně oteklá.

Z Brna jedeme pouze ve čtyřech, naše dnešní posila, Lucka Molková, už čeká na startu. Provokativně si ovšem oblékla tričko svého domovského týmu – přes prsa se jí táhne laškovný nápis Bazinga. Rychle zvažujeme, zda ji svlékneme, nebo vyloučíme. Pak si uvědomujeme, že Bazingu stejně nikdo nezná (hehe) a že se dále zabývat tímto incidentem je pod naší úroveň. Volíme heslo dnešního dne: „Máj, kozy v háj!“ Je to jakási pranostika, kterou se nedávno oháněla právě Lucka na týmovce TMOU, a která nás velmi zaujala svým odvážným, nebývale moderním podtextem. Během trasy sice navrhuji, že když je září, měli bychom pranostiku předělat na: „Září, kozy v tváři,“ ale výkřik se neujal.

Start. Interakce s cizími týmy není můj šálek kávy, navíc se brzy ukazuje, že pointa opravdu nebude ani v mazaném směnném obchodu, ani v tom, že by snad různé týmy měly různé odpovědi na stejné otázky. Jak jsem psal na začátku, luštíme a vyluštíme. Rastrem zavání šifra na sto honů – chvíli se sice zabýváme braillem bez spodního řádku, ale záhy se ukazuje, že myšlenka vynést informace do systému pomocí čar a pak umazat ty, které už v systému byly, vede k cíli. Heslo je LEN. Trochu nás mrzí, že si organizátoři nedovolili drsnou hříčku a nevyžadovali přízvučně jinou, zoologickou odpověď: Heslo jelen. Pak by z toho byl jelen nejeden tým.

Šupajdíme kolem bobové dráhy, oblíbeného to místa z letošní Bedny. V parčíku za tratí obdivujeme rafinovanou umělou skálu, které jsme si v deštivé bednářské noci vůbec nepovšimnuli. Naše šifra je však ještě o kus dál. Několik týmů už tady luští. Určitě ne dlouho – tahle šifra asi většině týmů moc času nesebrala. Ale je to pěkně podaná transpozice na začátek, navnadila na další průběh. Mimochodem Barnabáš zatím stávkuje – evidentně má data z loňského roku. Při přesunu na další šifru jsme ovšem z průběžného 54. místa přeskočili na 52. Což v kontextu celého roku náskoku, který na nás peloton měl, nezní špatně.

Obrázková šifra je nečekaně krutá, až se mi z ní udělalo špatně a musel jsem si odskočit do blízkého mlází. Morse z ní čučí jak tele před vraty, jenže vychází pěkné blbosti, včetně W. Koukáme do obrázků a ptáme se: proč je tam kruci Excalibur, místo normálního meče. Proč jsou tam konkrétní, j-e-d-i-n-e-č-n-é věže, jedinečné postavy. Proč je tam jednou kolo od trakaře a jednou kolo od bicyklu. Fakt je, že tyhle otázky nepadají za sebou zdaleka tak rychle, jak by se z reportáže mohlo zdát. Ale jsou to správné otázky, neboť nabízejí odpovědi: protože kolo od trakaře je jedno, ale od bicyklu dvě. Protože kyklop má oko jedno, ale člověk dvě. Protože jsou tam občas i věci, které se vyskytují v trojici (v jistém úsloví například jistý tělesný otvor). A protože se pak dá morseovka pojmout jinak – příslušné znaky u „vícečetných“ obrázků se napíšou víckrát a ejhle, morseovka je najednou smysluplná. Vyluštěním téhle šifry se zřejmě dostáváme do čela.

Opět viadukt. Vůbec umístění šifer v nás během trasy vyvolalo dojem, že rytmické střídání viaduktů, hrází a dětských hřišť bude rafinovaně použito v poslední šifře. Nestalo se, byla to jen paranoia. Šifra je relativně průchozí, resp. poprvé dělíme síly v týmu, tři z nás luští „pizzu“ v níž od počátku chceme najít semafor, zbytek týmu prolamuje šifry s nápovědními hesly. Mohly by se časem hodit. Cestu na další stanoviště si báječně urychlujeme autobusem.

Na „lipo“ hříčce jsme evidentně první – vždyť organizátor ještě ani netuší, že mu můžeme předvést písmenný taneček a obdržet za něj nárok na další nápovědu. Vyzbrojeni šifrou, na které se to jasně píše, jsme ho nakonec udolali. A co s samotnou šifrou? Systémově je jasná: vytvoříme vnitřní hranolek s písmeny, zasuneme ho do proříznutého obalu a budeme šoupat sem a tam. Občas vykřikneme: „Máj, kozy v háj,“ a bude to. Nebylo. Šipku bez čísla totiž interpretujeme jako: „přečti písmeno shora / zdola.“ Nenapadlo nás, že by se písmeno mělo přečíst a zároveň otočit, změnu strany přisuzujeme pouze znaku tečka. Pochopitelně nám nic nevychází. Začínáme být nervózní, první půlhodinu luštíme úplně sami, ale začínají se náhle objevovat další týmy. Promrhaný náskok. Raději vezmeme nápovědu. Ta zdánlivě potvrzuje jen to, co už dávno víme. Ale vlastně: je tam krok navíc! Přečíst a otočit, jasně, takhle to dává smysl. Odcházíme sice stále jako první, ale náskok určitě nebude velký. Blok, který jsme měli my, řada dalších týmů určitě mít nebude.

Docela dlouho se zdržujeme hledáním totemu. Jeli jsme zase autobusem a totem hledáme přímo na ulici, jejíž jméno nám vyšlo z šifry: tajenku cyklo-totem jsme interpretovali jako nějakou sochu cyklisty. Že by se jednalo o totem na blízké cyklistické stezce nám nedošlo. Dalších deset minut v pytli. Šifra je ovšem velmi vtipná: magnetický tapürek vesele bliká. Oceňujeme vynikající fór: to, co se zpočátku jeví jako rastr (tabulka 8x8) jsou ve skutečnosti souřadnice. Rastr je to, co se tvářilo jako souřadnice (magnetická „tabulka“ 2x2). Sepsáním všech malých segmentů 4x4 podle velkého rastru 8x8 vychází krásný sloneček. Máj, chobot v háj!

Stále se nám nedaří udělat za sebou nulu (hra, kterou kdysi vymyslely Prahory), nebo alespoň odejít z vyluštěnou šifrou dřív, než další tým přijde. U rybníka, který část týmu identifikuje jako hrníčkový rybník z Matrixu (jo, tak sem jsme s Abpopou nedošli), se nám alespoň daří vybrejlit řešení a sbalit dřív, než naši pronásledovatelé vyzvedli šifru na hrázi. Teprve když odcházíme, jakýsi tým (asi poruštěné Dragory?) vylézá z houští. Prasíme to chvíli krásnou loukou plnou bodláčí – spíš než že by to byla kratší cesta, abychom alespoň chvíli nešli po asfaltu. Tom běží na kótu pro šifru, usazujeme se před hospodou, kdyby přišla žízeň. Kačka je však dnes nějaká nepřístupná, všechny mé návrhy, abychom si zašli na gáblík, vetuje. Prý: „Vzpomeň si na tu projímavou kachnu z Bedny.“ Jsem odkázán na bagety z benzínek, které také nejsou kdovíjakým vrcholem gastronomie.

A zásek je tadü. Odporná šifra plná tapürů a jinüch podezřelostü. Že se bude alespoň první část šifry skrývat v ü, která maskují y/i nás napadlo. Že půjde o morseovku, jsme z hintů uvnitř šifry usoudili taky. Dokonce nápovědu jsme si vzali, ale nepomohla. Utápíme se v prozkoumávání různých možností, jak z tvrdostí, délek a velikostí udělat zprávu. Nic. Šifra nás deptá, vypadá totiž přesně tak, jak trojské šifry vypadávají: tohle třeba nemusíme prolomit ani do rána. Setmělo se. Dragory nás zase dohnaly. A i PoTrati se už opodál mihnuli. Děláme na Alberty nezvyklé rozhodnutí: šifru přeskočíme a riskujeme dvouhodinovou trestnou nálož. Před pár lety na Bedně jsme tohle rozhodnutí neudělali a stálo nás to první místo. Kačka s Tomem, kteří luštili doma tréninkově šifry z loňské Noci tapürů navíc říkají, že loni bylo téměř neluštitelných šifer na trase hned několik a že trochu taktizovat se loni vyplatilo. Přes zásek jsme navíc v dobré kondici, věříme, že udělat do konce hry na pronásledovatele dvě hodiny je dnes v našich silách. Staň se osude, dál jdeme s handicapem.

Osmička je průchodovka, dost překvapivá na tomhle místě. Nadšení z toho nejsme, potřebujeme těžké šifry, na tomhle naženeme na ostatní tak 30 sekund.

Přeci jen jsme asi ztratili tempo, na další šifře vymýšlíme docela pěknou teorii, jak pomocí komplexního Vigenerova čtverce dostat z šifry mezitajenku a pak aplikovat mřížku, ale nefunguje to. Lucka se ptá, co to je Vigenere. Vysvětlujeme jí, že to byl pán, který jako první sestavil klasický substituční čtverec, kterému se dodnes po něm říká. Akorát to nezkušení (hehe) hráči z týmu Bazinga (hehe) netuší. Tom běžel hned na začátku takticky pro nápovědu s tím, že ho případně rychle odvoláme. Nápověda pak okamžitě pomohla: nešlo o průniky stejných písmen s celým Vigenerem, stačilo jen pracovat s abecedou zapsanou nad tabulku. Mřížka tam ale byla, to jsme odhadli dobře. Dragory narozdíl od nás nezaváhaly a odchází pár minut před námi. Tak takhle by to dál nešlo!

Desítka je jedna z nejhezčích šifer hry. Týmová – najít druhá slova z idiomů, doplnit je do křížovky, přečíst a interpretovat mezitajenku. Krása. Luštíme plynule a poměrně rychle. Odcházíme jako první, náskok na Dragory však nebyl velký (asi deset minut). Při dalším přesunu Lucce opět nedá spát její diverzní tričko a navrhuje, že bychom se měli zpětně přejmenovat na Albert Bazinga Stallone. Přemýšlíme, zda ji nehodíme do blízké přehrady. Nuda v Praze rozhodně není. Při veselé konverzaci trefujeme umístění šifry na první pokus, což je dost zázrak, vzhledem k tomu, že už jsme notnou chvíli nesledovali, po které cestě vlastně jdeme.

Jedenáctka. Je to tady, těžká šifra. Zjišťujeme, že šifra je zajímavým způsobem symetrická – a pokud si ji přepíšeme jiným způsobem, symetričnost ještě více vynikne. Což indikuje grafiku – symetrie písmen. Ale jak? Proč není v šifře písmeno A? Písmena B, C by mohla znamenat bílou a černou? Ale co s tím dál? Tom naštěstí má okamžitě dva velmi dobré nápady, jak by se podobným systémem dala vytvořit písmena. Funguje to, odcházíme!

Také dvanáctka je velmi pěkná šifra: přenést znaky jednoho kódování do druhého zatím bylo (v jiné podobě) snad jenom na kvalifikaci TMOU 12. Tady je však princip univerzální, umožňující zakódovat cokoliv. Jenže tajenka nám chvíli nevychází, při přenášení znaků jsme občas udělali chybu. Naštěstí věříme, že náš postup je správný a znova hledáme, kde jsme udělali chyby. Napodruhé až napotřetí už začíná vycházet smysluplný text. Oceňujeme hlavně poslední morseovkový krok – čísla jsou zdánlivě nekonzistentní s předešlými řádky, je jich méně. Ale ony nepatří ke konkrétnímu sloupci, ony jen udávají, jak rozčlenit morseovkové znaky do písmen. Dost dobré!

Přesun volíme terénem, poznávám místa, kde jsme na Matrixu zahýbali ke klíčové hudební šifře v sadu. 13. šifra. Jaká bude? Vypadá na nějaký netradiční grafický zápis písmen. Z Barnabáše s nadšením zjišťujeme, že Dragory se zatím z jedenáctky nezvedly. Máme na ně už více než hodinový náskok. Zbývají nám poslední dvě nápovědná hesla, společně s šifrou si tedy logicky bereme hint. Ten potvrzuje hypotézu o zápisu písmen – kaligrafie definovaná pomocí dvou grafů – první se vztahuje k tahům horizontálním, druhý k vertikálním. S Honzou se pokoušíme dešifrovat hrubou silou, tedy přesně tak, jak říká nápověda: jsme dva tapüři a taháme se o jednu tužku. Já tahám vertikálně, Honza zároveň horizontálně. Vzniká bezvadný, ovšem zcela nečitelný klikihák. Ulice Klikiháková v mapě není. Tom s Kačkou raději sepisují vše přesně po milimetrech do jednoho grafu a vycházejí jim hezká písmenka. Čtrnáctka je dost daleko, nemůžeme jet MHD? Můžeme, za deset minut nám jede noční spoj z blízké křižovatky. Běžíme, nastupujeme.

Je to tady, Dragory stále asi zápasí s jedenáctkou, náskok máme minimálně hodinu a tři čtvrtě. Hrr na šifru, nápověda jasně navádí k měření a rýsování, úhloměr jsme ostatně ještě nepoužili. Jenže tahle šifra spíš než hrr přístup chtěla chladnou rozvahu. Dost dlouho jsme zaseklí na seřazení vět do správného pořadí, o tom, že znaky vlajkové abecedy mají svůj jedinečný nepísmenný význam jsme sice kdysi slyšeli, ale zavrhli jsme to jako příliš specifickou znalost. Až zhruba po půl hodině se Lucka napojuje na internet, googlí a zjišťuje, že to je správná cesta. Stejně jsme v seřazení udělali chybu – cesta, kterou si rýsujeme, tedy nevychází po žádných zajímavých bodech. Tom se běží do prvních několika uzlových míst podívat, zda tam třeba není nějaká nálepka, písmeno, heslo (tentokrát zbytečná paranoia). Když Honza konečně dorýsuje všechny úhly, vychází konec asi 60 metrů od nějaké základní školy. To by mohl být slušný cíl hry, ale proč to není nějak silněji potvrzeno? Ano, bylo to tím zatroleným druhým azimutem, kdybychom určili pořadí odstavců správně, chodili bychom v mapě od křižovatky ke křižovatce a ke škole přišli přesně. Takhle to celkem náhodou vyšlo skoro stejně, azimuty se totiž použily všechny a to jedno prohození se naštěstí lišilo v metrech jen minimálně. Když Tom není líný marně prověřovat postupné body v terény, nebudu líný prověřit bod koncový. A oni jsou tam orgové a chtějí po mě pátou ulici, kterou jsme prošli. Tvrdím jim, že se nešlo po ulicích, že hned druhý azimut to krosil přes baráky. Orgové znejistěli, váhají, zda nemají v šifře chybu a koukají do mapy. Ukazuje se, že chybu máme my v sémantické úvaze, v prohození druhého a sedmého kursu. Volám každopádně zbytek týmu (abych tu nebyl sám) a po telefonu se snažím do mapy doplnit ulice ve správném pořadí. Prakticky ve chvíli, kdy se mi podaří správně zrekonstruovat cestu k místu, kde už stejně jsem, přichází i tým. Hlásíme pátou postupovou ulici a končíme v čase 03:15 + 2 trestné hodiny.

Vybavuje se mi debata z diskusního fóra Svíček. Tohle byla typicky šifra, kdy si ani se správným postupem luštění (natož s naším polo-správným) nemůžeme být jistí, jestli nehrneme na špatné místo – mohli jsme proměřit, jde o milimetry. Ověřit si, že na postupových bodech nic není, je nutné udělat fyzicky. Ověřit si cíl je nutné taky fyzicky (podobná šifra byla na TMOU 3). Prostě šifra, kde se rýsuje do mapy, je vždy dokončitelná jen tím, že člověk zvedne zadek a jde se podívat na místo, které mu rýsováním vyšlo. Do důsledku vzato, cíl jsme vyhaluzili. Omylem. Chybou. A teprve v cíli jsme zjistili, kde byl zakopaný pes, či spíš pohřbený delfín, a dopočítali správný kurs.

Časová ztráta na šifře fatální. Divím se, že nás Dragory nepředhonily zcela, z téměř dvou hodin náskoku je najednou necelá půlhodina. Že by Dragory udělaly podobnou chybu jako my, je nepravděpodobné. Taky že neudělaly, celkem sklesle přicházejí asi půl hodiny po nás. Domnívají se totiž, že jsme čistí. Hlásí orgům pátou ulici, ti jim na oplátku sdělují, že vyhráli. Radují se a na nás padá mírný, ale opravdu jen mírný smutek. Kačka tvrdí, že jsem jí slíbil, že vyhrajeme! Tom kontruje, že se hovořilo pouze o tom, že dojdeme první do cíle. Což, jak je vidět, vítězství nutně neznamená. Lucka netvrdí nic a na tričko s Bazingou si navléká další trička. Honza je spokojený, protože cíl se počítá vždycky.

Ten mírný smutek nemáme ani tak z druhého místa, ale z pocitu, že skončíme možná až čtvrtí. Vždyť Jádro se zřejmě také blíží a u-r-č-i-t-ě bude čisté. A i další týmy jsou na třináctce, do hodiny a půl tady může být nechutně plno.

Mimochodem, vše se to odehrává na ulici. Organizátoři mají pekelnou smůlu: škola, kterou si domluvili, je uzamčená. Klíčník zapomněl přijít s klíči a nebere pro jistotu telefon, asi se někde zamkl. Do rána se nám na ulici čekat na další týmy nechce, zvedáme kotvy směr nádraží. Těsně před odjezdem, v 05:16 volá Lucka organizátorům, kolik dalších týmů už je v cíli. Nikdo? Takže jsme přece jen druzí. Mírný smutek je vystřídán mírným veselím. Celá neděle je před námi, být po ránu v Brně zpět z pražské šifrovačky, to jsme ještě nezažili...

Jo. Líbilo se nám to. Přihlásili jsme na poslední chvíli a bylo to dobré rozhodnutí. Oceňuji hratelnost letošního ročníku, 24 hodinová hra by mohla svést organizátory k pekelnému pojetí. Udělali hru, kdy do cíle dorazila třetina týmů. To není vůbec špatná věc: když už chystat hry s nápovědami a možnostmi přeskočení všech šifer, tak právě pro to, aby se do cíle dostalo hodně hráčů. A šifry byly vesměs moc hezké, série 10 – 13 pak naprosto luxusní. Díky.

sepsal Ivo Cicvárek


Zpět