Reportáže

NaPalmně 2018

Jak napsat nápaditě po xté report z šifrovačky? A proč ho vůbec psát?

Když není nápad, co takhle stylizovat zcela konzervativně. A proč vůbec psát? Protože letošní Napalmně byla moc dobrá hra a jak jinak poděkovat organizátorům, než textem?! Osobně? Jo, to jsme udělali hned v cíli.

Někdy v lednu to vypadalo, že chuť si zahrát Napalmně mám z celého širšího složení Albertů jen já. Honza Kořínek se nakonec rozhoupal, a i Michal Šrubař, který nás v posledních letech jednou či dvakrát za rok doplní, dal svému startu zelenou. 3 kusy – to by šlo s někým spojit? Koukám do startovky, že Bazinga je jen dvoučlenná. Telefonát: ouha, on je to ze strany Klusáčků záměr. Bratrská romantika či tak něco…

Tom Hanžl už pár let, od narození svých dětí, šifrovačky sleduje spíš jen jako tester. Ale když už Alberti hrávali Napalmně, většinou s Tomem v týmu. Co to po dvou letech zopakovat. Pár dní na rozmyšlenou… Mezitím mi píše Radek Svoboda, který to v Albertech táhne alespoň co se TMOU týče od roku 2001. Asi deset minut po jeho mailu mi volá Tom, že to bere. Dopisuju oba do „startovky“ a za pár dní koukám, že se nás Statek snaží dostat pod tlak nasazením na prvním místě. Jelikož Statek neřeší sehranost, nepřikládám tomu až tak zásadní váhu, byť je mi jasné, že v tomhle týmu si zahrajeme moc dobře. Například mě vůbec neštve šifra vydaná před hrou, přestože podobné předehry jinak těžce nesnáším. Předehra je příjemná u úplně jiných aktivit. Konec romantické poznámky.

Ve vlaku do Tišnova potkáváme Martinu Pomikálkovou, která se tváří tajnosnubně. Pšššt. Prý tady není. Z filozofického hlediska se mi to úplně nezdá. Šla loni Napalmně ve dvou, letos s tím nepočítala, ale dva dny před hrou zjistila, že její parťák se letos přihlásil sám, ale do přihlášky vrazil kryptovýzvu, doufaje, že si Martina prohlédne startovku. Martina si fakt startovku prohlédla, kryptovýzvu pochopila, přehodnotila start, parťákovi ovšem nic neřekla, aby bylo na startu nějaké překvapení. Té šifrovací romantiky je na letošní Napalmně nějak moc. Jsme suchaři, jestli bych neměl někomu z týmu vyznat lásku…

Odhaduji, že trasa povede z Tišnova do Veverské Bitýšky, nasvědčuje tomu avizovaná délka (do Bystrce už by to bylo přes čáru), uvidíme, zda se trefím. Napalmáci nás na staru zdraví úsměvným: „Á, favoriti přicházejí!“ „Chcete nás znervóznit!?“ opáčím a beru si krabičku s legem.

A jsem vnitřně nervózní z toho, že nás Statek pokládá za favority? Ani ne. Což mě vede ke krátké odbočce. Kdysi jsme favority širší špičky bývali pravidelně, někdy mě to příšerně znervózňovalo, měl jsem pocit, že všem musíme ukázat, že na to pořád ještě máme. Množství her se zvyšovalo, naše účasti v nějakém jakž takž stabilním složení naopak klesaly. Za poslední roky může nadšený tým, objíždějící šifrovačky, nahnat během 2-3 let zkušenosti, které jsme kdysi sbírali přes deset let. A vlastně nás ve zkušenostech a rychlosti luštění totálně předhonit. Počet špičkových týmů vzrostl. Poznáváme to na Sendviči, jehož paralelní přesycenost nám vždycky dělala problémy. Před pár lety to znamenalo, že když nám Sendvič nešel, končili jsme někde kolem 30. místa - letos jsme si skvěle zahráli, měl jsem i pocit, že nám to docela jde, a byli jsme osmdesátí! Co z toho plyne? To úplně nejstarší jádro Albertů už s šifrovačkami krok nedrží, ale zahrajeme si pořád rádi, bez nutnosti udělat medaili. Mít s sebou „rozdílového“ hráče do koncovky jako je Tom, nebo „bleskoluštiče“ jako Michal je pak příjemný bonus – protože si s nimi zahrajeme o to lépe, ale pořád jako tým.

Schéma startu je principiálně jasné, odhaduji, že nám budou stačit dvě větve vedoucí do středu, abychom centrální indicii vylomili. Tj. – vyluštit 3 šifry, neboť legový film máme předluštěný. Dvě šifry padají okamžitě, čímž se dostáváme k prvnímu klíčovému slovu CUKR, ale osmistěn a text psaný neproporčním písmem odolávají. Zpětně zvlášť u toho osmistěnu je to legrační, to je šifra „kouknu a vidím“, řešili jsme to nějak moc složitě. Takže nakonec padá grafika v idiomech, máme postupná slova ŽULA a KOČKA, které vedou na slovo KOSTKA. Co vytvořit z KOSTKY a CUKRU? Chvíli jsme na tom zaseklí, ale pak usuzujeme, že zřejmě ta kostka neměla vzniknout přímo z žuly a kočky, ale až ob krok dál a KOSTKU zadáváme. Je to tak, můžeme se hnout z místa. A nejsme ani v první desítce, což potvrzuje moji úvahu o nárůstu kvality týmů.

Na přesunu potkávám Morwen (svoji bývalou studentku) hrající za Fušenky. Její tým radostně vzpomíná, jak nás dohonil před pár lety na Bedně. Ano, taky na to vzpomínám, to byl zákys: 6 hodin na relativně jednoduché šifře. Na Napalmně vzhledem k systému nic takového nehrozí, ale líbí se mi, že letos nejsou nápovědy a deady stanoveny pevně, ale liší se od šifry k šifře. Krok správným směrem, některé šifry si zaslouží delší luštění, než je hodina, aniž by to byl zásek v pravém slova smyslu…

Na šifře u PORTY COELI se hodlám lehce navečeřet. Než si stihnu vybalit rohlík, kluci už mají předluštěno, než na rohlík dám šunku, už mají pomocí přesmyček „okótovanou“ tabulku a vybírají z ní příslušná písmena. Než rohlík sním, je vyluštěno. Hm, tohle je jistá nevýhoda hrát s rychlými hráči, svačinu nelze vkládat na libovolné místo trasy, jinak si neškrtnu.

Cestou na sjezdovku potkáváme Martinu P. a její dvoučlenný tým Raz dva. Postup volí cestou zprava, naše orienťácká sekce to nepovažuje za výhodné, volí cestu zleva, čímž získáváme krásný minutový náskok. Šifra TROSKY patří k tomu nej, co jsem na šifrovačkách za poslední dobu viděl. Z návodu na stavbu zříceniny z lega je patrné, že koncové stavby budou dvě. Ve spodní vrstvě dílky barevností odpovídají turistickým značkám, nicméně v křížení, které nikde na mapách není. V dalších vrstvách nás zaráží různě „šedé“ kostky, má to význam? Okny jednotlivých zřícenin by šlo poslat paprsek světla. Má se snad někde objevit zajímavý stín? Hrajeme si s tím už skoro hodinu, něco nám zjevně uniká, nějaký úplně jednoduchý sjednocující prvek! Přece neujedeme na nápovědě hned na třetí šifře? Konečně je klíčové pozorování tady: zříceniny mají půdorys přesně odpovídající výsečím mapy. V tu chvíli začnou dávat smysl barevné dílky: opravdu je slícujeme s turistickými značkami, ale jen dle toho, jak „vycházejí“ zpod podstavy zříceniny. A opravdu pak prosvítíme – tedy v našem případě prošpejlujeme – okénka a oba „paprsky“ se dotknou mapy ve stejném místě.

Je zvláštní, že při lyžařské výuce potomků mi sjezdovka v Předklášteří připadala krátká. Je to strašný kopec!

Na kýženém místě blikají po lese desítky světýlek, potvrzuje se tak naše obava, že Trosky šlo řešit opravdu o hodně rychleji. Množství světýlek vítáme, vypadá to, že bychom mohli ledaskoho předběhnout. Formální princip šifry je jasný – musíme najít nějaký společný jednotící princip, který nám pomůže identifikovat jednotlivá slova popsaná metaforicky v básni. Z části o krtcích / žížalách mě napadá slovo METROSEXUÁL, což je tak trochu „úchylka“, co kdyby to byly nějaké další „zvrhlosti“? To by se mi líbilo, miluju sprosté šifry. Napalmně je však hra slušná, a Honza naštěstí o pár minut později říká, hele tohle je prostě čistý popis slova COUNTRY. Tím je další směr luštění daný, budou to hudební žánry, vypisujeme si, jaké známe a většinu z nich rychle přiřadíme. Z METROSEXUÁLA je rázem UNDERGROUND. Hledané heslo: rum a čokoláda, tedy „pralinky“. Při opouštění místa vtipně míjíme Pralinky zvlášť (které jsou tady zjevně už dlouhou dobu), nedá mi to, a jdu je poškádlit větou: „Řešení téhle šifry se vám určitě bude líbit.“ Tváří se, jako by jim došel rum.

Matematický příklad neodolává dlouho. Strukturálně bylo řešení opět jasné – až tak jasné, že jsem v první fázi prosadil, ať to proženeme bez luštění dešifrátorem substitučních šifer. Honza Kořínek o ničem takovém neslyšel, Tom hartusil, že kdyby to vyšlo, tak to stejně doluštíme – s čímž bych pochopitelně souhlasil. Dešifrátor vyhazuje na schéma ABCDCEA jediné smysluplné slovo: TRABANT. A trabant to není, k velké Tomově úlevě. Segmentární grafika 3x5 z toho ovšem stejně čiší, takže za pár minut máme čistě vyluštěné heslo KLOBOUK. Vida, dešifrátor má mezery ve slovníku. Snad orgové tohle heslo programem prohnali a ověřili si, že v něm není?

Ztrátu na první tým sice moc nestahujeme, ale alespoň se dostáváme do širšího čela, tuším, že jsme kolem pátého místa, či tak něco. Bohužel přichází nejvýraznější zatmění hry. Zkratky sice kvůli analýze sestavíme jakýmsi dominovým způsobem – že by to měly být kostičky lega, které stavíme do výšky, nám nedošlo – tj. sestavujeme to pod čáru. Vychází nám jakési divné zrcadlově otočené F a divné U. A pak nesmysl. Nemáme totiž jako zkratku UMPRUM, ale VŠUP. Grafiku tudíž zavrhujeme jako neprůkaznou a hledáme nějaký lepší princip. Fotovoltaickou elektrárnu jsme bohužel při pohledu do mapy přehlédli. Nápověda nás vrací zpět k prostému skládání kostiček, opravujeme UMPRUM, vychází E. Co by WTF mělo být FVE? Aha, je to fotovoltaická elektrárna – což je pěkně konzistentní s šifrou. Sice nás princip neuchvátil, ale rozhodně ani neurazil. Šifra nás dostala zaslouženě…

U listnáče vidíme jakýsi tým, který právě odchází. Vsugeruji ostatním do hlavy myšlenku, že to je tým, který na nás měl náskok necelých deset minut, tudíž se dá stanoviště prolomit na stojáka. Nesundáváme tedy ani batohy a šifru LISTNÁČ brutálním útokem umlátíme. Zajímavá variace na morse a binární strom! Krátká poznámka: ten tým, který odcházel, rozhodně neodcházel s vyluštěnou šifrou, protože šel na úplně opačnou stranu, pravděpodobně jen hledal závětří. Jak je vidět, psychika dokáže divy, protože tohle rozhodně nebyla lehká šifra.

Co jsme nahnali rychlým vyluštěním Listnáče, ztrácíme hledáním dalšího zadání. Jdeme k místu, kde zahradní železnice vniká na soukromý pozemek. Odtud hledáme sloup. Až ke konci železnice, který není zrovna blízko. Žádný sloup tam není. Víme, že při cestě k trati, jsme míjeli velký sloup elektrického vedení, tak leda by to bylo tam?! A bylo. Samotná módní šifra se jeví od počátku jako variací na hru LOGIK, brutal force nám vychází zřejmě kolek, ale je to natolik nejisté, že do systému nic nezadáváme. Pak objevíme zákonitosti v účesech, sukních, obličejích, doplňcích a halenkách. A hele, je to fakt KOLEK. Co už…

Krásný noční les, opět plný blikajících světýlek. To by mohlo znamenat, že jsme aspoň trochu dohnali naše zaváhání z FVE a dohnali širší čelo. I podle údajů jsme dokonce výrazně stáhli ztrátu na první tým, zajímavé, předchozí dvě šifry zřejmě dost zabrzdily postup na čele. Máme šanci konečně prorazit dopředu. Nestalo se. Ale šifra to byla krásná. Řešíme ji autorsky, slepujeme dle „háčků – neháčků“ tabulku, objevujeme skrytou nápovědu, objevujeme dokonce začátek zprávy KOUSEK DÁL JE MÍSTO, ale pak už hledáme pokračování v okrajích, ne po řádcích. Takže nakonec nám nezbývá nic jiného, než pochopit, že háčky jsou vlastně menšítka, že se z toho dá vyluštit šestkové sudoku a že ta šifra - byť prolomitelná brutal force - je krása spojená s nádherou. Na čele se pořadí změnilo, na Sáčky (až tady nám dochází, co to je vlastně za neznámý tým) už zase ztrácíme nějakou tu hodinu a půl, ale nelitujeme.

Na dalším stanovišti mám opět hlad a žízeň, a než uspokojím tyto základní potřeby, kluci mají šifru vyluštěnou. Pěkná variace na staré klávesové šifry, propojená s legem.

Blížíme se ke staré štole, před 20 lety jsem tady pořádal víkendovku, to ještě bývala štola otevřená. Vypadá to, že jsme se dotáhli na čelo, sedí tu pouze 2 týmy a nám systém ukazuje, že jsme třetí. Ve skutečnosti jsme tady byli zřejmě až čtvrtí, to jen jeden tým nezadal příchod do systému, kvůli špatnému signálu. Trápíme se. Osy chápeme jako osy souměrnosti, což pochopitelně nikam nevede. Až po více než hodině pronáší tuším Honza spásnou větu: „Hele mám takový zhulený nápad, nejsou to spíš čočky?“ Tohle bych nedal. Nevěděl bych, jak se láme světlo v čočkách! Fyzikálně zdatných členů týmu je naštěstí dost a za chvíli již hrneme ke staré vápence, kde nacházíme pouze polovinu zadání. Aha: místo, kde se topí. Tak to by se mohlo vztahovat i na kaolinové jezero. Pod dojmem toho, že jsem to tu kdysi znal, zavrhuji GPS navigaci a směle se od konce hřiště vrhám do zarostlého rumiště. Honza na mě zezadu huláká, že jdu špatně, ale jsem v transu a nevnímám. A navíc se přede mnou otevírá světlá plocha. „Dobrý, Honzo, už jsme venku, tady je nějaké další hřiště.“ Nebylo to další hřiště. Bylo to to stejné hřiště, z něhož jsme před deseti minutami odešli. Tohle by mě mohlo na konci hry fakt mrzet, uvědomuji si, a zkroušeně přenechávám navigaci jiným…

U kaolinu nás čeká jedna z nejhezčích šifer hry, asociativně obrázková hříčka, o hodně těžší než kdysi byla obrázková přísloví na TMOU 11, ale esteticky stejně krásná. Chvíli to trvalo, než jsme si idiomů všimli, nejvíce pomohly „oči na stopkách“, které pomrkávaly opravdu velmi důrazně.

Svítá. Nádherně, rudě svítá.

U křížku v polích jsme třetí. Ztráta na druhé Sáčky jen deset minut. Začínám prahnout po výsledku! Což je pochopitelně chyba, mám si užívat luštění. Ubongovou šifru řešíme, skryté mezitajenky si nevšímáme, na řešení nepřicházíme. Už to vypadá na druhou nápovědu, když si sepíšeme všechny mezikroky na jeden papír a chceme přečíst ta písmenka, která by byla označována kostičkami „procházejícími“ přes dvě patra. Nic. Naštěstí si pro jistotu projdeme i inverzní pole – a v nich to je. Uf, to jsme rádi, že to padlo dřív, než by na nás padl úplný útlum, tahle šifra totiž v koncovce žádnou velkou krásou obdařena nebyla (ale opět minimálně neurazila). Je nám ale jasné, že zádrhel nás zřejmě stojí šanci na vítězství. Potvrzuje se to při příchodu na další stanoviště, z deseti minut naše ztráta vzrostla na téměř 90, navíc máme za patami další týmy. Češtinářskou hříčku s binární interpretací naštěstí řešíme rychle.

Trochu se ovšem zasekáváme na piškvorkách: aniž bychom to věděli, zde se nás Voyager dotahuje na necelou čtvrthodinu. Piškvorky byly ovšem opět luxusní hříčková šifra.

A je tu cíl. Ve Veverské Bítýšce, kdo by to byl čekal?! Věříme, že cílový úkol by mohl být lehký.

Není!

Navíc do místnosti záhy vchází pronásledovatelé. Totálně jsem znervózněl, opět můj starý syndrom: místo toho abych si užil luštění, honí se mi hlavou: „je to v pytli, ani ta bedna z toho nebude!“ A nakonec jo – konečně dáme dohromady legového brailla souběžně s „polohovaným“ semaforem a dolušťujeme, snad nejsou Voyageři na stejné stopě? Zřejmě jsou, ale stíháme to přeci jen o pouhých 9 minut rychleji. Třetí místo v takhle krásném finiši je vlastně emočně cennější než druhá příčka – ostatně druhých míst jsme vydřeli na Napalmně už několik. První příčka stále odolává, a je mi jasné, že dnes už nestačí mít jen vytuněný tým, ale je potřeba odehrát téměř bezchybnou hru. První Roflcopter a především druzí, pouze dvoučlenní Sáčci - neboli převlečená Bazinga složená pouze z romantických bratrů Klusáčkových - předvedli neuvěřitelně soustředěný výkon.

Parádní hra, skvělý pohodový tým, je mi jen líto, že v tomhle složení si asi zase dlouhou dobu nic nezahrajeme. Opět jsem si ověřil, že mi při luštění fakt pomáhá to vědomí, že to někdo jiný určitě vyluští. Sem tam pak vyluštím i něco já, neboť nejsem pod tlakem. A můžu směle nahrávat, prozkoumávat méně nadějné směry, nebo jen dělat tupého zapisovatele – což se párkrát za hru taky hodí, takže se necítím jako páté kolo u vozu…

Celkově byla hra pozoruhodně dobře poskládaná – svědčí o tom několikanásobná výměna týmů na čele i fakt, že každý tým sice bral nápovědu, ale na různých šifrách. Všechny šifry šlo naopak vyřešit v přiměřeném rychlém čase, ale nebylo to nic samozřejmého, principy se nenechaly porazit snadno. Do příště bych si snad jen přál mírně omezit počet šifer s heslem, protože zkrátka miluji romanticky hororové tajenky typu: „místo, kde se topí“…

Sepsal Ivo C.


Zpět