Reportáže

Matrix 2

Sepsal: Ivo Cicvárek

V noci z pátku na sobotu (7. – 8. dubna 2006) jsem se společně s týmem Albert Stallone+- pokoušel zničit pražský Matrix. O tom jak se nám to (ne)povedlo pojednává celá reportáž. Omlouvám se, že její srozumitelnost bude jen částečná, popisovat do detailu znění šifer se mi nechce. Vše potřebné je k dohledání na stránkách Matrixu.

Pátek je hektický. Už těsně po dvanácté musím sedět ve vlaku směr Praha – během týdne jsem si nestihl sbalit věci a dopoledne potřebuji alespoň na skok do práce. Taky na mě leze nějaké nachlazení. Sečteno a podtrženo: ve vlaku se cítím upoceně, jako by hra právě skončila, nikoliv teprve začínala.

Tým Albert Stallone+- tentokrát startuje ve zcela podivuhodném složení: z tradičních Albertů jsem zbyl pouze já. Petr (kontrabasista z Panoptika), Fosa (pražská kamarádka) nehráli za Alberty nikdy, Eda a Ivo Ř. už v Albertech hostovali (jejich domovský tým Que Frio zažil největší úspěch na TMOU 4, kde dokončili na sedmém místě). Celkově jsem před hrou naladěn optimisticky, luštitelský potenciál máme docela silný, a tým by mohl šlapat i po jiných stránkách.

Začátek Matrixu je rozdělen na dvě části, Petr vyzvedává balíček na Hradčanském náměstí, já, Ivo a Fosa sedíme v kině OKO v Holešovicích a sledujeme úryvky z Matrixu, které jsou vtipně podmalovány hudbou ze Včelích medvídků: „Mámo, táto, ona mě honí…“ Eda je stále ještě ve vlaku, připojí se později. A už je to tady. Občas na plátně probleskne zelené písmeno. Systém šifry je od počátku zřejmý. Plátno si musíme představit jako rastr – a písmena postupně doplnit. Vychází nám: dubovy vrsek strom kr_ letohradek. Že by Belveder? Jako jedni z prvních vyrážíme z kina ven, nevědouce, že jsme se právě dopustili prvního fatálního omylu. Jako zkušený tým sice necháváme v kině Fosu, aby výsledek ověřila, ale ani ona si při kontrole nevšimla, že máme v šifře malou, ale podstatnou chybu. Správné znění totiž bylo: dubovy vrsek stromovka letohradek. Zcela zbytečně tak ztrácíme asi 45 minut přesunem a hledáním na špatném místě. Chyba nám naštěstí včas dochází. Kupodivu ve Stromovce nejsme úplně poslední.

Běhací textová hra na rozstřel. Tfuj. Od Velkého vozu se ovšem podobné fyzicky náročné aktivity dají čekat. Dobrým zakreslením barevných vztahů mezi postavami řešíme celou část velmi systematicky, bez zbytečných tras navíc. Připojuje se Fosa i Eda, jsem komplet a víme, že první paralelní část právě začíná. 4 trasy vychází z centra Prahy, pokud dojdeme na konce alespoň tří z nich, pochopíme, kudy dál. Řešení nám mohou komplikovat agenti Matrixu, kteří mají právo lovit označené osoby z týmu. Osoby neoznačené naopak nemají právo postupovat samostatně. Chvíli jsme trochu paranoidní, nakonec jsme se zařadili mezi týmy, které žádného agenta nepotkaly.

Vyzvedávám šifru pod prvním obloukem Karlova mostu, je patně psaná maďarsky. Jdu hledat knihkupectví nebo internetovou kavárnu, bohužel narážím nejdřív na kavárnu. Po třičtvrtěhodince s Gogolem a anglicko-maďarským on-line slovníkem nejsem ze zprávy moudrý. Část přeložených slovíček nedává valný smysl, další části zprávy slovník ani Gogole nezná. Doteď si to neumím vysvětlit, zřejmě to bylo nějakým nastavením prohlížeče. A jsem rázem na falešné stopě. Vyhodnocuji zprávu jako pouze zdánlivě maďarskou – ty spousty slabik a přehlásek totiž mohou směle kódovat i morseovku, či nějakou slabičnou šifru.

Celý tým si dává sraz ve druhém patře na Hlavním nádraží. Jsme však úspěšní pouze v jedné linii (co to bylo za šifru, nevím). Ostatní tři vzdorují. Dlouho řeším zprávu psanou písmem COURIER (což je evidentně divné, ostatní zprávy jsou jiným fontem). Zprávu v tomto striktně geometrickém fontu lze rozdělit na 7 řádků a 49 sloupců. Což indikuje trojrozměrnou krychli nebo řešení po segmentech 7x7. Zpráva má šroubovaný slovosled, poslední řádek je podivně odsazen, navíc se v něm přechází z vykání do tykání a mezi posledními dvěma slovy je dvojnásobná mezera. Doteď nevím, co z toho bylo úmyslné a potřebné pro řešení. Možná skoro nic… Ani po několika hodinách se nepodařilo s textem pohnout.

Kluci mezitím řeší šifru na bázi „člověče nezlob se“ – to už byla druhá šifra z jiné cesty. Po slibném začátku nevede cesta zatím nikam. Maďarština je také zakletá, všímáme se mnoha podezřelostí, nic však nedává smysl.

V první paralelní části jsme doplatili na přílišnou sebedůvěru a možná i přemíru zkušeností z jiných her. Teprve po půlnoci vysíláme posly pro nápovědy. Spíš než o nápovědy se však jednalo o klíče. Maďarština byla maďarštinou – u potoka Botič ležel slovník (tj. typický klíč, nikoliv nápověda). Také systém řešení „člověče“ byl spíše klíčem. Resp. bez nápovědy byla šifra extrémně těžká (věřím, že ji excelentní týmy daly bez nápovědy), s klíčem lehká. Z nádraží nás mezitím vyhodili, centrálu vytyčujeme v MC Donaldu na Václaváku.

Z první části hry máme dojmy smíšené: po prolomení „člověče“ a „maďarštiny“ (a následného „hada“) se dostáváme na konce obou větví velmi rychle. Časová ztráta obrovská. Nemáme však zatím dojem, že bychom se setkali s hezkou těžkou šifrou. Kdybychom hned od počátku neluštili, ale dojeli pro nápovědy, byli bychom o několik hodin napřed. Je to samozřejmě velmi subjektivní a jiné týmy mohou mít zcela jiné pocity. Osobně považuji „maďarštinu“ za úkol, nikoliv šifru. Mezi tím vidím silný rozdíl. U úkolu by mělo být jasné: co, problém je: jak. Tj. úkol by nijak neztratil na kouzlu, kdyby bylo od počátku jasné, že je nutné text přeložit. Šifra to totiž nebyla (cizí text není šifra). Proč v tom cítím takový rozdíl? Jako autor šifer dobře vím, že by šlo sestavit šifru ze samých maďarských slov (v lepším případě ze samých zdánlivě maďarských slov) – výsledek by nezáležel na překladu. Nicméně kouzlo každé hry je v její originalitě – a je mi jasné, že kdybych potkal knihkupectví dříve než internet, byl bych třeba z této „nešifry“ nadšen. Shrnuji: největším úspěchem našeho týmu v tuto chvíli bylo, že jsme hru nevzdali a dokázali se velmi rychle nemotivovat do další části.

A jak se vlastně dalo dostat do druhého levelu? Konce tras odkazovaly na pražské adresy. V oknech každé adresy bylo vidět monitor, který vysílal sadu znaků. Znaky jsme si opsali a potkali se v nonstopu na Milady Horákové. Neznáme-li začátek řetězce, je potřeba přepsat šifru jako jeden dlouhý řádek. Vytváříme tedy tři dlouhé řádky – dříve, než stačíme dodělat kopie (aby mohl každý lušti sám), hlásí Fosa s Petrem, že systém je jasný. Vlastně cosi na bázi DNA šroubovice. Po přiložení řádků pod sebe a chvilkovém šoupání se objevily trojice písmen shodné ve všech variantách. Tyto trojice nás navedly k Nerudově soše pod Petřínem, kde následovala telefonicko-běžecká vložka. A zpráva u divadla nás žene do horoucích pekel. No nic, přesuneme se do Hodkoviček a přilehlých čtvrtí a uvidíme, jak se nám bude dařit v druhé části.

Opět nás čekají čtyři trasy, po vyřešení tří z nich máme nárok rozluštit šifru, která nám má prozradit pozici Klíčníka. Zase se dělíme, sraz je určen u rybníků zhruba v těžišti mapy. Vybírám šifru u lávky nad potokem, je tvořena změtí opakujících se znaků. Trochu mi to připomíná trojrozměrné obrázky, zkouším se dostat do třetího rozměru, ale nic. Rozednilo se a jen mžourám. Paradoxní je, že to opravdu byl třírozměrný obrázek – potřebovali jsme k tomu nakonec potvrzující nápovědu, Fosa mezitím hledala chyby v opakujících se sekvencích (práce pro vraha). Šifry druhého levelu se mi líbí už o dost víc. Konečně mám i jeden rychlý zásah do černého: čínské znaky jsem dal za pět minut. Pravda, byla to lehká šifra, protože informace o vypuštěném Q (tj. 25 znacích) jasně indikovala matici 5x5 . Už předtím jsem byl vyzvednout cílový proužek na kótě (kam mě poslala trojrozměrná šifra). Na kótě bylo pověšené kolo, dostal jsem dynamo a měl nabít zdroj tak, aby se na display objevilo písmeno. Úkol pro 2-3 jedince (jeden šlape, druhý drží kolo, třetí dynamo). Poučen z outdoorových her, fixuji kolo přebytečnými lany, šlapu sám a zároveň držím dynamo i s krabicí. Asi za dvě minuty je hotovo.

Zpět k rybníčkům. Také na dalších trasách se nám částečně daří. Zanedlouho máme druhý proužek. A načaté dvě další trasy. Fotografie s dětmi vypadá snadno prolomitelná, zvláště poté, co Petr raději došel pro nápovědu. Jirka je X – tj. 24. Proč by měl být Jirka 24? Protože má svátek 24. Zjišťujeme svátky ostatních dětí – distribuce písmen vypadá ideálně. Zřejmě se však musí ještě pracovat s příjmeními. Vysíláme Ivoše Ř. směrem k ulici Na rozhledu (přeskupením písmen vyšlo ulicinarozhledu). Petr mezitím bere do ruky dva zatím získané proužky a říká, že tato šifra (která nás má hodit do dalšího kola) se rozhodně dá vyluštit už ze dvou, teoreticky i z jednoho proužku. Pokud předpokládáme, že se bude v textu vyskytovat slovo Klíčník. Předpoklad je správný, třetí větev necháme nedokončenou, protože i ze dvou proužků je jasné, že Klíčník je na Bránickém železničním mostě. Za docela dobrý organizátorský fór tady považuji popis původní Jaffersonovy šifrovací soustavy: samozřejmě, že v takto omezeném systému není třeba žádné válečky lepit. Stačí si písmenka napsat.

Lineární část je skvělá. Jsme nakopnutí, odhodlaní hru dokončit. Tlačí nás ale čas, máme necelé tři hodiny do konce. U kostela v Malé Chuchli se téměř nezdržujeme, stačí brainstorming a Eda už chrlí správné řešení. Zato v mini ZOO zažívám další krizi, kterou však tentokrát přičítám spíše neeleganci v realizaci šifry. Šifry jinak velmi nápadité a krásné. O co šlo? 14 slov kódovalo názvy českých písmenek (stylem kávička kóduje KÁ, tedy k). Jenže šifra obsahovala jiné podezřelé nesymetrie: např. samá podstatná jména + jedno sloveso. Dvě slova velkými písmeny. Zbytečnou zdrobnělinu (stejně dobře jako kávička by posloužila káva). Všechny tyto nadbytečné znaky IMHO prudce snižovaly eleganci šifry. Opět jsme potřebovali nápovědu, pro kterou obětavě doběhl Ivo Ř. A s nápovědou našel řešení velmi záhy Petr.

Běžíme na další kótu, zbývá sotva 30 minut do konce. Soustředěný útok na šifru a během deseti minut máme další směr. Kóta. Běžím sám, tým ověří správnost řešení. Na holém kopci jsem ve 13:55, vyčerpán. Zpráva tady leží. Poloha cíle známá, stačí doluštit přístupové heslo k počítači. Je jasné, že v limitu to nedáme, přesto chceme dohrát, byť neoficiálně. U školy ve Velké Chuchli se potkává celý tým a po chvíli brainstormingu máme heslo vyluštěné. Organizátoři nás nechávají i po limitu zničit Matrix. Je 14:25. Jsme sedmí, ztráta na první Prahory skoro 5 hodin.

Co říci na závěr. Matrix je hra originální a vzhledem ke své velikosti výborně připravená. Originalita Matrixu spočívá v nelineárních částech. Osobně mě právě tato nelinearita nebaví. To však není výtka hře. Jen jsem si znovu uvědomil, že na šifrovačkách mě nejvíc fascinují ty chvíle, kdy celý tým spolupracuje nad jedinou šifrou. Chvíle, kdy jsou všichni zvědaví, kam se trasa hne dál. Vyjádřil to za mě vlastně Ivo Ř.: „Osm hodin trčíme v centru Prahy, kam si přinášíme z různých děr nápovědy. To už můžu sedět doma u počítače a hrát Sendvič.“

Znova však opakuji, že pro některé týmy musí být naopak tenhle nelineární systém umožňující zapojit běžce, spojky, centrálu atd. daleko zajímavější než běžná šifrovačka. Já zkrátka asi stárnu a na hry jezdím stále více proto, abych užil společenství týmu, popovídal si. Zřejmě jsme tak byli nastaveni všichni, viz náš vcelku rychlý postup lineární částí.

Znovu jsem si uvědomil, jak posunuté vnímání úspěšnosti jsme v týmu měli – cítili jsme se chvílemi jak úplní looseři a přitom jsme zřejmě byli celou hru v první dvacítce.

Příští rok? Uvidíme. O půlnoci v Praze bych řekl: pro jednou to stačilo. Teď mám pocit: proč by ne? Vychutnat si více systém téhle hry. Být na něj lépe připraven. Tož možná za rok v jiné realitě...



Zpět