Reportáže

Megbolondul 2018

Tým:
Ivo Cicvárek
Radek Svoboda
Robert Grepl
Michal Šrubar
Kamila Mesiarkinová

Nečekal jsem, že TMOU letos nebude moje poslední šifrovačka - a poslední reportáž k tomu. Jenže chuť si něco zahrát byla právě po TMOU vysoká, pohledem do kalendáře jsem objevil hru Megbolondul v Blansku a na mailový dotaz, zda by se někdo nepřidal (doufal jsem tak ve dvě odpovědi), zareagovali kamarádi do pár hodin. Tým je plný. A k reportáži se dokopávám, neboť chci touto formou poděkovat organizátorům…

Hru Megbolondul jsme léta míjeli – kdysi dávno mi o ní říkala Bóža z Božčích bojovníků, ale nebyl čas. Pak jsem zapomněl, že něco takového existuje, a až když na mě letos vykoukla v oficiálním kalendáři šifrovaček, došlo mi, jak je to výhodný formát. Do Blanska až po práci, hra má 7 hodin, ti nejrychlejší cílovníci to zvládnou už po desáté: sice to nebude drsné, ale zato slučitelné s běžným rodinným víkendem.

Cestou do Blanska se ukazuje, že Alberti sice na Megbolondul jako tým nebyli, ale Michal Šrubař tuhle hru už dokonce kdysi vyhrál. A bývá to prý sprint. Což koresponduje s mým pocitem z průzkumu šifer z minulých let, cca polovina byla zjevná na druhý pohled. Ale pořád to byly milé šifry. Každopádně, i přes sílící mrholení, nechávám v autě plachtu a gumicuky, neboť stavění přístřešku při průchozí hře nedává smysl.

Před startem – pěkně v suchu a teple - je možné si dát nejen klobásku či párek, ale i kvalitní rum, čehož využívám. Na startu vždy bývám nervózní, rum tomu určitě pomůže. A i kdyby nepomohl, rum je rum. Skoro jak výrok alkoholika…

Start: v místnosti jsou instalovány artefakty a obrázky. Znázorňují většinou nějakou knihu, či věc z knih, apod. Ježek v kleci, Kříž u potoka, Muž se psem a jiné. Reproduktor do toho nepasuje, dokud ho kdosi nespraví a nezačne se z něj linout melodie Let it be. Píšu si jednotlivé pojmy hezky přehledně pod sebe, tuším, že v těch prostředních slovech (většinou předložkách) by mohlo něco být a Michal už mi přes rameno čte tajenku. Jakýsi autoservis. Pohled do mapy, a běžíme. Neboť je to z kopce a Alberti přece běhají. Zhruba 40 metrů nám to vydrželo.

Šifru vyzvedáváme společně s ještě jedním týmem. Je to milá hříčka: musíme si představit kostky, které máme nakreslené jako bokorys a půdorys, z čelního pohledu. Michal opět tuší v rozházených kostičkách logo lokomotivy, málem nás to svede na scestí, kdy téměř vyrazíme k severněji položenému nádraží. Naštěstí si všimneme v mapě i druhého nádraží, jehož parkoviště má tvar letadla z čelního pohledu, což je pochopitelně součást správného řešení. Vyrážíme jako první. Neuvěřitelný náskok asi 45 vteřin na Spící voly.

Než si stihnu přečíst text další šifry, řekne Robert: „Morseovka“ a Michal dodá: „V diakritice.“ Zajímalo by mě, jak dlouho bych to luštil sám? O šifrách tohoto typu už léta nepřemýšlím. Ale jelikož byla diakritika napovězena v názvu šifry, tak by to asi dlouho netrvalo. Tak tohle byla minutovka. A vypadá to, že minimálně minutu za námi nikdo není.

Cesta pokračuje do kopce, pročež rozhodně neběžíme a u tělocvičny, za kterou vyzvedáváme zadání, si dokonce poprvé sundáváme batohy a bereme židličky. Černé křížky na žlutém pozadí jsou rozházeny natolik nepravidelně, že interpretace s mapou bude jediná možná cesta. Jasně, jsou to loga hospod. Dva a dva křížky jsou pak v šifře nakresleny červeně a zeleně. Což definuje přímky a jejich průsečík, bohužel v dost ostrém úhlu, první rýsování s našimi „gumovými“, tudíž ohebnými pravítky míří kamsi do hustého lesa. Takže asi dalších deset minut dumáme, zda se nedá něco vykoukat z názvů těch hospod, načež to přesně přeměřujeme, a už to vychází na roh plotu, což má být i upřesnítko k šifře. Nepovažuji sice další místo za 100% jasné, ale jdeme. Byla by smůla, kdyby další šifra byla jinde: přesun je poměrně dlouhý a vede nás do strání nad Blanskem.

Ve svahu pod námi svítí osamělá čelovka. Stíhá nás! Že by to byla Kamila, která se teprve dostala do Blanska? Není to Kamila, je to předsunutá jednotka Spících volů, která drtivým nástupem stahuje náš náskok na 1 sekundu. Nebo-li: vyzvedáváme další zadání spolu.

Zadání nám sice okamžitě evokuje periodickou soustavu prvků, ale co dál? Michal navíc naviguje po telefonu Kamilu, která nás nemůže najít - trvá to fakt dlouho, neboť si zaměnili turistické značky. A my nemůžeme najít řešení. Frekvence písmen v šifře zhruba odpovídá transpozici. Chceme písmena jen nějak přeskládat, podle periodické tabulky – resp. jejího jediného výseče 9x6, kam se vejde tabulka písmen v šifře. Pořadí čteme například podle toho, jak jdou za sebou prvky v abecedě Ag, Au... Nevede to nikam. Hledáme cokoliv v osmisměrce, samé krátké fragmenty, nic vypovídajícího. Přitom šifra nemůže být těžká, náš náskok se rozplynul, zatracená perioda, vždyť tohle stanoviště periodicky opouštějí jiné týmy. A není jich málo. I ti Spící volové, co se na šifře zjevně také sekli, už odchází.

Dílčí úspěch! Našla nás Kamila. Když se vydýchala, prohlédla si šifru čistým okem a prohlásila, že vidí některé značky prvků sepsané jako písmena pod sebou. Mendělejeve, jak prosté! Stačí pak přečíst první písmena z českých názvů. Tak proto jsme v šifře chvílemi viděli kusy smysluplných fragmentů typu „DNICE“. (ve skutečnosti tam sice „dnice nebylo, ale zahraDNI, ano).

V zahradním domku na příslušné ulici, kam se dohrabeme po docela zajímavém terénním přesunu lesem částečně bez cesty, dostáváme polévku, větrník a nad ním nefunkční lampičku. Opět si asi sedíme na vedení, musí to být nějaká lehká hříčka, ideálně vedoucí na Větrnou ulici. Nakonec kdosi řekne, že polévka je z luštěnin. Lu-ště-ni-na. Tedy by se to dalo přečíst jako LUŠTENÍ NA VĚTRNÍKU POD NEFUNKČNÍ LAMPOU. Větrník by mohla být ta Větrná ulice. Úplně mě to nepřesvědčuje, ale nic lepšího nemáme a Větrná ulice je nedaleko. A bylo to tam, jen lampa svítila. Po hře se dozvídám, že jak polévka, tak větrník, měly být indicie na „větry“. Po luštěninách se prdí a větrník má vítr v názvu. Inu, naše řešení se mi zdá hezčí, minimálně voňavější…

Následující šifra je opět jasná na stojáka. Výsledek 1:0, zapsaný ovšem v malých písmenech „el“ a „o“ vede na vyhledávání elek a óček v řádcích. Je jich tam vždy právě pět: dvojkovka. Hrneme dál, orientačně zajímavým přesuneme uličkami.

Za hřbitovem vyzvedáváme hezkou šifru, v jejímž grafickém tvaru hned uvidím tvary rybníků, a společným týmovým útokem máme celé, vlastně několika krokové řešení na světě do pěti minut. Nezastaví nás ani obtížná interpretace grafické tajenky SSTEGA, která svádí k zahození, jako pitomá. Naštěstí stojí v Blansku Střední škola TEGA. Tady jsme si určitě dost pomohli, minimálně jeden tým jsme tady, slovy Kamily, „vojeli“.

V rohu hřiště střední školy se ovšem krčí docela dost týmů, takže v čele rozhodně nejsme. A bliká tam na nás zakroucená šipečka, asi nejhezčí a zároveň nejtěžší šifra hry. Točíme na mobily, analyzujeme, že blikání se odehrává v taktu jedné sekundy – buď se v rámci sekundy blikne, nebo neblikne. Přepisujeme si to zatím do řádku jako řetěz jedniček a nul, bohužel je to dost náchylné k chybě, takže se často vracíme zpět na začátek. Proč „šnek“? Nemohlo by se to zapsat do šneka? Na čtverečkovaném papíru? Což by mohlo hodit pěknou grafiku… No jo, ale jak začít? Kolik nebliknutí dát na začátek – s nula nebliknutími nám to totiž nevychází?! Zkusíme paralelně vytvořit zápis s jedním, dvěma a třemi nebliknutími v úvodu. Nic z toho neleze, sakra! Asi máme někde chybu. Prosím Radka, aby znova diktoval – a píšu si to rovnou do šneka, od prvního bliknutí. A jejda, teď to vychází, napoprvé jsme asi někde vynechali bliknutí, čímž se to celé rozsypalo.

Ani s tajenkou TEE PEE není vyhráno. Žádné týpíčko totiž v oficiální mapě není. Co teď? Poslední šancí je leták festivalu Rajbas, který jsme také dostali na startu. Bohužel ho pekelně dlouho nemůžeme v binci batohů najít, vlastně ani nevíme, u koho skončil. A už je na světě – a na jeho posledním řádku je fakt informace, že jakási výstava fotek se koná v tee pee. A je tam i adresa. Tak tady měli Blanečáci asi výhodu, neboť tee pee jsme nakonec objevili – ne úplně na té uvedené adrese – ale uprostřed náměstí kousek od ní. V tee pee je jakýsi tým (nevím kdo?), pak tam ještě přichází cosi ověřovat Yeti z týmu Kancl, zjevně na čelo ztrácíme. Šifru založenou na vyhledání slov v textech pod vystavenými fotografiemi – a převedení jejich pořadí v odstavci dle šestadvacítkové abecedy – máme ovšem hned.

A u Gymnázia už si jen přečteme, že hra končí v Ulitě – a máme tam zatančit tanec na dvanáct dob.

Pogujeme a já do toho cosi rapuji. Jako správní Indiáni skoro do mrtva, bylo to tuze dlouhých dvanáct dob.

A je po hře. A jsme překvapivě druzí. Skoro jsme stáhli náskok na Spící voly, chybělo nám 24 minut. Druhý přišedší tým KVÍK, který zřejmě od Periodické tabulky vedl, se zasekl na blikající šneko-šipce, vzal si nakonec nápovědu, čímž má k výslednému času přičtenou ztrátu 90 minut a je odsouzen k čekání, kdo ještě přijde do cíle čistý.

Bylo to rychlé a vesměs lehké – ale moc fajn. Jednou za čas je tuze příjemné zahrát si hru, která je koncipována pro běžné týmy a která nezabije celý víkend. Z 35 startujících týmů (to je vlastně docela velká hra!) to zvládlo do cíle v časovém limitu 11. Moc děkuji organizátorům za jejich nápady a čas, který tomu věnují.

A jelikož nemůžu na finále brněnské hry Brno, co není, je pro mě Megbolundul zřejmě fakt poslední kompletně dohraná hra letošního roku. Navíc, stříbro se cení!

Ivo C.

P.S. Pokud ovšem nepočítám dílčí kola „Brno, co není“, která jsme s Luckou a dětmi odehráli hned v sobotu a v neděli poté. Byl to zkrátka nakonec šifrovací víkend od pátku až do neděle…


Zpět