Reportáže

TMOU 2019 (21)

Ivo Cicvárek
Honza Kořínek
Radomír Svoboda
Robert Grepl
Michal Šrubař

Reportáž: Ivo

Půlnoc dávno minula, noční les mlčí jen tak zčásti. Potok probublávající hluboko pod námi, pod poněkud zteřelým kmenem lávky, připomíná, že pád do vody by nebyl ničím příjemným. „Mít motorovou pilu, mohli bychom dost zkomplikovat postup těm za námi,“ prohodí kdosi. Chvíli o tom uvažuji, koneckonců ani v dobrém Tmáři není nic o tom, že by bylo zakázáno odřezávat prohnilé lávky: v zájmu toho, aby se nikdo po nás nezranil, pochopitelně. Odbočka z hlavního údolí. Cítím, že mi docházejí síly. To teda brzo, pomyslím si. Šum potoka mizí kdesi v dálce, zatímco sílí čůrek potu, co mi teče po zádech mezi lopatkami. Tak to přece chceme! Chceme, aby TMOU byla drsná šiframi i fyzicky! Co víc si přát? Pár hodin navíc, řekl bych.

O osm a půl hodiny dříve…

Náš – letos bezesporu ambiciózní tým – otevírá startovní obálku. Po očku sleduji nejen šifry, ale i to, co udělají ostatní členové Albertů s reklamními materiály, jež s hrou nesouvisí. Před týdnem jsem se totiž domluvil s orgy TMOU, že mi zpropagují sbírku na novou desku. Mezi šifrovací komunitou by mohlo být pár lidí, které by to třeba mohlo zajímat - a na které nemám kontakt. Až těsně před startem mně dochází, že vložit draze vyrobený leták do obálky, není nejlepší nápad. Abych tuhle historku zkrátil: letáky odloženy stranou. Po odchodu ze startu pak nejmenovaný člen týmu říká: „Budem to na něco potřebovat?“ Když se dozví, že ne, zahazuje vše do koše. „Čuráku, víš kolik mě ten leták stál?“ a lovím v koši jak bezdomovec. Je upatlaný od nějakého kečupu. Pokud teď někoho zaráží, že váženého pana nejmenovaného docenta tituluji jadrným výrazem pro pánské přirození, není to tím, že bych byl na něj bezmezně naštván. Je to přátelské oslovení, kterým se častujeme, pochopitelně ne pořád, už asi tak patnáct let. Pokud to teď čte někdo z týmů, také zahodily reklamy do koše, pak vězte, že autor hymny TMOU je taková socka, že nemá dokončení nového alba a potřebuje během 3 týdnů úspěšně dotáhnout do konce crowfunding. www.startovac.cz Přísahám, že jsem složil i lepší, byť ne známější písně, než je hymna! A šifrovací odměny jsou tam taky.

Dost reklamního okénka. Zpět ke hře samotné. Na startu jsme zaskočeni obtížností šifer. Slohovka jde ještě rychle, ale Radek raději záhy startuje pro los, neboť nemá žádné nápady. A i na vaječnou frontu a bingo nakonec došlo. Los uspěl, vajíčka vydala jen nápovědy, bingo binglo. Skóre 4,5 vyluštěné šifry + 2 hazardní hesla stačí v 18:20 k vypadnutí. Co ta půl šifra? Pochopený Matfyzák v casinu. Bohužel místo slova KARTA máme slovo POKER. A druhou hru nemám pojmenovanou – vychází mi tudíž S_OK_ Což by bylo tak maximálně SKOKY – a to se mi jako heslo nelíbí. Aspoň jsem se neztrapnil. Ono se mi nelíbilo ani heslo NEVYHRA – asi 15 minut jsem tvrdil, že tam bude nějaký další krok a „nevyhra“ je jen první nápověda. Naštěstí jsem se mýlil.

Koukáme na magnetky, rychle je sestavujeme do mapy. A co ty křížky? Chvilku chceme magnetky lícovat podle křížků na objekty přesně, ale hezky složená destička se tím rozpadá. Lepší bude ta místa obejít, co když na nich něco bude, však k ověření na Čáru je to kousek. Čára podezření potvrzuje, rozbíháme se pro písmenka a sraz si dáváme pod Čurákem. Nemyslím tím tentokrát nejmenovaného člena týmu, fakt ne.

Na náměstí Svobody je úspěch otázkou chvilky a už hrneme na Špilberk ke Skácelovi, kde k jistému zděšení dostáváme opět šifru číslo 2. Na nelineární chaotickou pasáž bych si letos nevsadil. Naštěstí se brzy ujišťujeme, že půjde zřejmě o lineární sekvenci několika šifer, které budou stále používat původní artefakt. Tj. jakási násobně ztížená šifra, podobně jako byla na TMOU 17 Krychle (tehdy jen dvojí). Každopádně pánové rychle přicházejí na vlastnost fólie, čteme nový průchod „bludištěm“, máme heslo LESBOS. Chvíli jen tápeme, kam jít, než si uvědomíme, že Start nás hodil na Špilberk a další průchod končí u obrázku kláštera na Mendláku. Je to ostatně kousek a z kopce.

Třetí iterace bludiště je nejtěžší. Chápeme, co se po nás chce. Vyřešit logickou úlohu, kdy naklademe políčka tak, aby všechny myši došly k sýru, který mají rády. Řešení ale nevypadá úplně triviálně, pouze pravý horní roh je jasný. Brzy se nám daří vyřešit všechny magnetické myši, s tím, že některá políčka můžeme v dalším dekódování prohodit s nemagnetickými průchody. A je to. Zabralo to, na městkou šifru nečekaně těžké, ale celá magnetická série fakt nadchnula.

A to není našemu nadšení i divení se nad obtížností konec, neboť hned další šifra patří k těm nezapomenutelným. Kroutit hodiny z čuráků - ten vulgarismus si kontextově neodpustím - Leonardovy slavné kresby, z nichž jeden je navíc ztopořený (dodnes jsem o tom nevěděl), je prostě totálně zhulené. Ale v dobrém slova smyslu. Zhulená je ostatně i myšlenka, že by šla Leonardova kresba vyjádřit textem, a to nikoliv čistě popisným. Oči bratrů se střídavě dívají na údy toho druhého, v tomto případě na údy zcela slušné a přesmyčka z některých písmen LEONARDOVA jména je brzy na světě. AREAL VIDA.

O čtyři a půl hodiny dříve:

Honza Klusáček: „Tak co, dojdete?“
Já: „Ambice je. Záleží, kam nás dovezete!“
Honza: „Jak to myslíš?“
Já: „Cíl mimo Brno a 40 minut od nádraží? To vypadá na návrat vlakem. A ne zrovna z blízka, z Bílovic je to na Hlavák 10 minut. Takže tipuji, že nás odvezete busem docela daleko, a pak ještě půjdeme spíš od Brna, než k němu.“
Honza: „Já nic nekomentuju…“

V očekávaném autobusu potkáváme mj. Ȕbertým. Sice skuhrají, že jim to dnes nejde, zatímco já bych řekl, že nám to dnes fakt jde, ale stejně je to dobrý pocit být na TMOU na přesunu s touhle konkurencí. Pravděpodobně před námi už jeden autobus odjel, ale to je v rámci TMOU jako nic. V autobusu ovšem neluštím, blinkal bych.

U Devíti křížů mě zbytek týmu seznamuje s okótováním displeje pomocí písmen, z nichž se až časem vyklube posloupnost STRELKA. Trochu zdlouhavě opisujeme všechny sloupy křížů. Pak chvíle přemýšlení a řešení máme. Dalo se to asi zvládnout rychleji, stejně jako náš odchod ze stanoviště, kdy chaoticky hledáme v hlubokém lese značku, která zřejmě vedla těsně kolem křížů. Po okraji pole se pak pokorně vracíme k silničce. Ale o minuty, zatím nejde, tak co už.

V Lesním Hluboké nás čeká krásná šifra. Pro Ty, co tam nebyli: šlo o laserem vyřezané výjevy charakterizující známé dobrodružné filmy, kromě popkulturních srágor i takové skvosty jako Klub rváčů. Reliéfy ve vrstvách vytvářely dojem panoramatu z nějakého úchvatného starého animáku. Bohužel šifra byla natolik krásná, že papírovým vrstvám na výjevech přiřazujeme pouze estetickou funkci a abecedu se celou hodinu snažíme napasovat na první písmena hrdinů. Co taky s Glumem a Ferdou, že? Víme, co chceme. Abecedu použít na poslední tři artefakty, na nichž jsou kombinace vrstev z více filmů. Myslíme si, že i když něco málo máme špatně, stejně to hrubou silou prorazíme. Ani Aladinův prd! Máme totiž špatně skoro všechno. Úvaha, že nemáme špatně identifikovaného Simbu a Sida, měla daleko dříve vést k dumání, jak by ta abeceda ještě mohla být jinak. Až nápověda, že Simbo, je ve skutečnosti simBo, nás postrčila k vítěznému konci. Ano, ty krásné vrstvy neměly jen estetickou funkci. Každý obraz se skládal z právě tolika vrstev, kolik má hlavní hrdina písmen ve jménu. A abecedu tvoří nikoliv jeho první písmeno, ale to písmeno, v jaké vrstvě se hrdina na obraze nachází. Zní to složitě, ale je to jednoduché, jak mentální pochody Harryho Pottera.

Vyrážíme v mírném mrholení cestou necestou. Úvoz se změnil na drť větví, kůry, vše promíchané s bahnem. Nezapomínáme, že i zatáčka vlevo má 90 stupňů, čili zatáčka na žluté, co zatáčí doleva, by ve skutečnosti mohla být PRAVÁ. A je to tak.

Na šifře Benzínka jsme udělali zásadní chybu. Ačkoliv odhaduji, že se bude jednat o lehkou šifru (ehm, snad jedinou lehkou na letošním ročníku), sedáme si. Zbytečné: tohle se dalo dát na stojáka, i s opravami chyb, občas jsme si holt nevšimnuli, že obraz neobsahuje jen OK a KO ale i celé OKO. Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta. A cesta údolím Bílého potoka, to snad není ani jedna z tisíce. První lávky. První váhání, zda to nepraskne.

Jdeme v relativním davu asi tak dalších dvou týmů. Další šifru – hezkou aplikaci rotační mřížky, řešíme v naprosto identických časech. Na přechodu dalších lávek přichází na přetřes ona motorová pila. Až po konci hry se dozvídám, že zatímco my jsme šli fakt opatrně, vždy jeden člověk na kládu, jistý nejmenovaný tým hupsnul na jednu lávku společně a ona praskla i s nimi. Z toho plyne, že motorová pila není nutná, že stačí mít ten „neopatrný“ tým za sebou!, aby špinavou práci odvedl za Vás.

Do vrcholové knihy nás Michal zapisuje na nádherném 9. místě. Ztráta na čelo pouhá hodina a čtvrt. Ne že by nám až tak záleželo na pořadí, ale je to důležitá informace: pokud organizátoři odhadli průstup hrou jen trochu dobře, je jasné, že malá ztráta na čelo znamená dobrou šanci se tentokrát vejít do limitu. Pokud neuděláme zbytečné chyby. Zatím se držíme: dekódovaní písniček i doluštění chybějících slabik si týmově dělíme a frčíme dál ve výborné náladě.

Kulečníkova šifra nás na nějaký čas zase zchladí. Tvrdím, že kulečníkové koule by byly kulaté, že to není náhoda, že jejich hadroidní tvar musí něco znamenat. No, prakticky neznamenalo. Prý, abychom se nezabývali tím, že skutečná koule se neodráží u mantinelu přesně ve středu vektoru, ale trochu bokem na plášti. Raději bych zanedbával tu kouli, než fakt, že „hadrová“ koule není vůbec koule. Nicméně to nesnižuje krásu šifry. Líbila se velmi. Zvláště když začala hrozit krize, část týmů poklimbávala – a konečně jsme si všimnuli, že když spojíme konec kulečníkového kraje s délkou 13 s tím, co má délku 15, dostaneme sekvenci 13, 14, 15. A to už nebude náhoda. Pro pobavení dodávám, že si náš (docela analyticky založený tým) vůbec nevšimnul, že délky úseků tvoří slovo TMOU. A jestli si toho někdo všimnul, tak to řekl tak, že o tom já nevím. Z čehož plyne jediné: začali jsme být unavení. Zatím to nevadí, po pochopení, že si máme domalovat do šifry hrany kulečníkového stolu o délkách 1-24 tak, aby to vytvořilo spojitou čáru se všemi koulemi uvnitř, je řešení na světě rychle.

Následující šifru vyzvedáváme těsně jako pátí, stíháni asi 2 dalšími týmy. Maštěné ředkvičky vypadají hrozivě. Ta délka. Tohle určitě nebude šifra „kouknu a vidím“. Je to krásná meta-šifra. Hraju za Frantíka, který věří, že to musí celé pořádně přečíst a najít všechny hinty. Vyplácí se, neboť se znalostí hintů hlásím grafomanské části týmu, jaké grafy je třeba poskládat, že z průchodů bude abeceda atd. Tohle byla asi moje nejsvětlejší chvilka luštění nad ránem. Sice se moc nevěnuji interpretaci, ale když tvrdím, že Ředkvičky na něco zapomněly – ergo na něco, na co zatím zapomínáme i my, říká Michal, že zapomínat by se nemělo na „nezapomeňte“ a poslední potřebný krok k vítězství je tu. Sice chvíli nedobře interpretujeme, jak z toho vyrazit tu jedinou správnou vzdálenost, ale i tak je studánka jasná a za pochodu nám docvakne, kterou podmínku vyřazující 2 vzdálenosti, co máme stále navíc, jsme pominuli.

Michal běží pro šifru, s Honzou, Radkem a Robem hledáme po proudu místo, kde uchytit plachu. Mrholí výrazně. Najdeme až po půl kilometru. Michal dobíhá a hlásí, že už to prakticky má. No, nebylo to naštěstí/naneštěstí pravda. Princip jasný: vyluštit dvojné sudoku, přeskládat souřadnicově písmena. Ale doluštění + šachová interpretace nějaký čas zabírá. Popravdě, já jsem v krizi. Strašně se mi chce spát, zvládnu tak trochu přicmrndávat při luštění sudoku, ale absolutně nechytám, co se děje dál. Doufám, že přesun mě probere.

Jdeme východní cestou, přes sedlo mezi dvěma kopci. Cestou, kterou si asi ostatní týmy nezvolí – je to tím, že jsme luštili vlastně skoro kilometr od šifry a tím i mimo základní nabízející se trasu. Nevadí nám to, rozednilo se, a mlžné podzimní výhledy jsou na našem přesunu krásné. I koncovka: od ohybu lesa držíme vrstevnici mimo cesty je nádherně orienťácká.

Na Dominu doháníme ROFLCOPTER, což na jednu stranu vlije optimismus do žil, na druhou stranu to možná nebyla informace, kterou jsme chtěli mít. Zbytečný pocit, že to bude fakt hard core, když to ROFL luštil skoro 90 minut. Přitom to není tak těžká šifra. Luštíme ji nicméně ještě déle. Krize mě nepřešla. Vystřihnul jsem s Radkem domino a vůbec mi nespíná, co na těch obrázcích je. Jsem vypatlaný jak tříleté dítě po sklenici přesnídávky. Obávám se, že zbytek na tom není o mnoho lépe. Zachraňuje nás Honza, který byť neví, co přesně chce, udělá to jediné, co se nabízí – zjistí, zda se dají domina propojit v nějakou navazující cestu. Zatím mimo herní pole samotné šifry. A ono to nějak jde. Dáme prvních pár domin na herní pole, něco zakrýváme, zůstávají naopak písmena, která potvrzují, že to děláme dobře. No tak super! Naše znalosti slovenštiny bohužel nejsou excelentní, navíc ne všechny hříčky jsou slovensko-české, takže trvá pěknou dobu, než to máme hotové úplně. A pak se trápíme s interpretací Brailla. Víme co, ale nevíme jak přesně to udělat, ty ikony chápeme trochu sémanticky posunutě, špatně.

Hledám, zda pod dominem není schovaná druhá nápověda. Je smutné, že můj hlavní příspěvek při luštění této šifry se omezuje na nalezení zprávy TADY JE JEN HOVNO! Ještě při přesunu si ze mě dělají kamarádi srandu, že moje luštění minimálně na této šifře bylo na hovno doslova a do obrázku. I když, tak úplně pravda to není: při interpretaci, jak tam toho Brailla dostat kladu natolik urputné otázky, jak teda pochopit ještě jinak?, až to kluci vymyslí. Kladení otázek, to je má písničkářská povinnost!

Ježišmarjá, tak ono to fakt (fuck) půjde do Tišnova ne do Hradčan. Fakt (fuck) na tu převysokou kótu. A fakt (fuck) to nevypadá, že by 13. byla předposlední šifra. Je deset. Máme tři hodiny do konce hry. Fraktálově binární strom vzdoruje. I když nakonec víme, co asi tak chceme - najít způsob, jak pomocí binárního kódování nacpat do jednotlivých bodů stromu nejen morseovku, ale i třeba semafor (o němž by nás dříve nenapadlo uvažovat jako o binární šifře s hloubkou 8, ale je to tak) – nedaří se. Robert má několik teorií obsahujících až příliš nejasností (kterým nerozumím). Rozumím až Michalově myšlence, že v Tmářské abecedě je jediné morseovkové písmeno o 3 znacích, které pro TMOU neexistuje: W. A že ve třetí vrstvě máme právě tu jedinou bílou tečkou, což bude ono W. Bílá = neexistující znak. A strom je vlastně klasicky snadný: doprava = bitová informace je, doleva = není (nebo naopak, to už teď nevím). Kreslíme 2 znaky, které jsou víceméně z morseovkových pozic. Aj, nevychází žádné hezké grafické písmeno! Navrhuji, že to nebude o písmenech, ale vykreslí se celý obrázek: začínáme kreslit naopak nejdelší sekvenci, nejsme ani v polovině, když nám dojde, že máme kousek výří hlavy se dvěma očičkama. Dolušťování zbytečné, hrneme na Výrovku.

Opět prší, natahujeme plachtu. Do konce hry zbývá necelá hodina. Je to zmar, je jasné, že na trase bude přinejmenším ještě jedna šifra. Navíc ani tahle šifra nevypadá lehce. Bohužel se necháme zmást prostorovou interpretací dvanáctistěnu, stříháme. Byť otázka, proč je to hergot na měkkém papíru, když by se to mělo sestavovat, taky zaznívá. Stejně tak jako otázka: proč je tam tak málo chlopní. Spokojujeme se s odpovědí: protože je to na měkkém papíru a počet chlopní je dostatečný, aby to tak trochu drželo pohromadě, když to není na tvrdém papíru. Taky cítíte, jak tohle vysvětlení zní odpočatému mozku kulhavě? S takto neuspokojivými odpověďmi na uspokojivě formulované otázky je nám houby platné, že v tělese brzo identifikujeme model kalendářního roku 2019. Teď to chtělo už jen přečíst onu binárku „spoj je/spoj není“ na obvodu jednotlivých měsíců. Nestalo se tak. Takhle: stejně bychom už fyzicky cíl nestíhali. Ani kdybychom to vyluštili za 15 minut – a myslím, že i naše luštění tomu podvědomě odpovídalo. Přestali jsme věřit a víc než luštění jsme sledovali neúprosný ciferník hodin.

Je po hře. Slovy Vlasty Redla: Zase nic. Slovy jiné písně: Jsme v prdeli a můžeme si za to sami. Slovy ještě jiné písně: Krásný vzhled je na ten boží svět. Pesimismus pochopitelně není vůbec na místě. Zahráli jsme si skvěle. Šlo nám to: vlastně vesměs taky skvěle! Je to druhé nejlepší umístění v dopočtu, kterého jsem se já osobně na TMOU dočkal – stejné místo jako na TMOU 17. Šance na dokončení nebyla jen mlhavá, ale reálná. Vítězné Ústřední topení bylo chvílemi dokonce za námi. Ty nejlepší letošní týmy letos dokázaly skvěle zahrát těsně po svítání. Nás dostihla krize, s níž jsme válčili sice úspěšně, ale pomalu. Nezlobil bych se, kdyby letos byla TMOU o dvě šifry kratší, to nepopírám (i tak by to byl přiměřeně drsný ročník). Ale nezlobím se ani naopak: TMOU letos dokončily jen týmy, které dokázaly podat vyrovnaný výkon po celých 20 hodin hry. Nikdo se neurval, přesto se pořadí výrazně hýbalo. Gratuluji!

Byl to zkrátka povedený ročník ve všech ohledech. Statisticky, pocitově, nápadově. Díky orgům.

A protože každá reklama musí být opakována – a když už to někdo dočetl až sem – a když už jsem věnoval pár hodin času psaní reportáže místo dodělávání desky – připomínám:

https://www.startovac.cz/projekty/ivo-cicvarek-album-pada/?fbclid=IwAR255XXRSaKRMebwC640iBcp-VdtaKNe-mE8QyrPVWfmpUq-MHtXTg6plSs

P.S. Od chvíle, kdy jsem začal psát a kdy jsem dokončil tuto reportáž, přibyla 4%.


Zpět