Reportáže
Napalmně 10
Nenapsat reportáž o 10. ročníku Napalmně, vedle TMOU asi mé nejoblíbenější šifrovačky, by byl hřích. Času je ovšem málo, tak jen stručně a bez literárních ambicí…Pondělí před hrou: na můj upomínkový mail, že Napalmně už je tento pátek, reaguje Míla, že jeho žena je nějaká marodná, on je taky nějaký marodný, a že jeho žena půjde na covid testy. Snažíme se sehnat za Mílu náhradu, ale všichni mají nějaké rodinné důvody, takže nakonec to necháme na terén ve čtyřech a Mílu doma u netu. Nejlepší důvod, proč s námi nejít, měl Honza Klusáček – který to sice zvažoval, ale nechtěl zabít pointu svého videa Han Solo.
Čtvrtek večer. Začíná mi být podezřelé, že Radek nereagoval ani na jeden mail. Tož mu volám, zda se hrou počítá. Nepočítá, maily nečetl, od jara na přeložený termín zapomněl. Ale shodou okolností nemá nic lepšího na práci a jde balit. Uf.
Pátek, hodinu před začátkem hry. Volá Míla. Jsou negativní, a že by teda sedl na vlak a dojel. Z Prahy. To se furt vyplatí, kolem deváté by nás mohl dohnat.
Na startu jsme s Radkem jen dva, Michal s Kamilou si to načasovali až na půl šestou, ale hra začala o něco dřív. Nicméně pár vteřin po začátku jsme ve čtyřech, Radek sleduje AZ partii na obrazovce a zbytek se snaží předpovědět, jaké principy by se do hry mohly snadno schovat. Jako dramaturga ČT Brno mě AZ kvíz úplně odstřelil, matně si vzpomínám, že jsem Napalmáky před časem v ČT potkal, ale utajení, kterého dosáhli, bylo vpravdě monumentální. Protože s většinou lidí, co stojí za AZ kvízem, se pravidelně potkávám a nikdo se neprořekl. Bomba!
Startovní šifry z nějakého záhadného důvodu padají spíše odzadu. První máme poměrně těžkou mřížku, druhou asociace v odpovědích, třetí brail. A pak dlouho nic. Nervozita stoupá, první týmy odcházejí. Nakonec to řešíme spíše inženýrsky – co a kde by se do toho mohlo dostat. Morseovková slova vykoukám, protože se mi to zdá nejsnadnější část, kam by se dala morseovka schovat. Chceme určitě nějakou grafiku, takže spárujeme písmena a použijeme to jako směry. Až jako poslední prolamujeme poměrně jednoduchou substituci písmenek. Odcházíme jedenáctí, nic moc.
V Ořešíně schytáme první nápovědu. Šifřičky naštěstí luští Míla ve vlaku, takže se jimi nemusíme zabývat. Šifru stříháme, nacházíme sedmipísmenná slova. Bohužel tvar šifry v nás silně evokuje pocit, že na lícovou stranu si máme napsat počáteční písmeno asociovaného slova (a seřadit tak AZ kvízové pole) a pak pokračovat 6 písmeny na rubové straně – podle čáry, čímž se de facto pojmenují hrany šestiúhelníků. A mít pojmenované hrany šestiúhelníků je k ničemu, totálně slepá ulička. Nápověda nás hodí zpět do správného proudu, protože pokud máme číst trojice, je nutné si pojmenovat vrcholy – a v takovém případě si šestiúhelníky popíšeme jen na rubové straně tak, že začneme prvním písmenem slova v „chlívečku“. Šifra je to vlastně pěkná, jen s jejím grafickým zpracováním nejsem ani po hře úplně srozuměn, tvar zadání hodně sváděl na scestí.
Na hrázi rybníka bereme šifru s Arnoldem a Ronaldem, přesmyčku vidíme okamžitě a s ní i možnost přesmýknout pořadí informací kam a kolik metrů jít. Princip potvrzují i relativní směry (vpravo, vlevo). Během luštění přichází Míla, a hned zase odchází – chceme si totiž ještě znovu cestu přeměřit, ale Míla je rozchozený, takže jde ověřit řešení „vyzvednutím“. Přesun je do „šíleného“ kopce, který jsem naposledy na šifrovačce zdolával na TMOU11. Ve svahu mě předbíhá i Martina Pomikálková s Derem. Čímž sporem vyvrací tradovanou tezi, že Alberti běhají. Už dávno ne, leda v největší kose pro zahřátí…
Na Babicově šifře se dobře bavíme a postupně dojdeme k tomu, že zkoumáme nějaký jev z optiky, který pracuje s ohniskem a čočkou, napřed zadáváme heslo ZAOSTRENI, napodruhé už NEKONEČNO. A hele, fakt máme jít do nekonečna. Líbí se mi, jak organizátoři pomocí hesla týmy odvedli od zkoumání mapy, kde by to Nekonečno příliš trčelo na první pohled. Nekonečno je tedy vyhlídka nad Vranovem…
Na vyhlídce si chvíli do omalovánek malujeme vlajky příslušných států, ale nic z toho neleze. Záhy padá pozorování, či spíš dotaz, proč je tam tolik ostrovních států z Oceánie a žádná Afrika. Protože Afrika je černá a nemá tudíž v barevné interpretaci olympijských kruhů barvu, která by se dala přiřadit k turistickým značkám. Ani pak není řešení snadné. Tušíme, že půjde o nějakou operaci se značkami a přijde nám, že hledané místo by mohl být křížek za Vranovem. Přesunujeme se do příjemného samoobslužného baru na kraji Vranova, ověřujeme, že křížek to není a vrhneme se na doluštění, které se nám podaří udělat přes jednoznačná místa „křížení“ značek. Ta se dají na mapu napasovat přesně a vychází nám pak křížení potoka a cesty. Teď už na jistotu.
Přichází devadesátiminutové trápení, v rámci kterého si sice všímáme, že (některé) bigramy z úvodu řetězce se nacházejí vždy v protilehlých stranách AZ kvízu, ale co s tím dál nás nenapadne. Různé frekvenčky tady navíc s šifrou pomoci nemohly, chtělo to nápad. Ten „vytlačovací“ se dostavuje až po nápovědě, realizace se napoprvé nezdaří, čím nám čelo hry opět o nějakých dalších 10 minut uniká.
A začíná jízda. Konečně pořádné šifrovací flow. Velice hezká šifra s příslovími u Sv. Kateřiny. Za pár minut jdeme, posilněni perníčky od orgů. Ti za námi ještě přišli ke hřbitovu, kde je tematická slohovka o vyvolávání duchů, ve skutečnosti matematická úloha, v níž tušíme nějaké společné jmenovatele. Trochu těžkopádně to počítáme, až na přesunu nás napadne způsob řešení, který by byl na minutu – tj. sepsat si tři sloupce, v nichž se budou vždy od konce opakovat čísla „průchodů. První sloupec 321321 atd. Druhý 5432154321 atd. Třetí 119109… A pak by jen stačilo najít příslušné jednoznačné řádky, které jsou přímo v šifře.
Vybíráme Zapletenou šifru, motivující situace: Roflkopteři právě odcházejí. Dostat se na šifře „na dohled“ čelu je super. Zaplétací ovšem vzdoruje dlouho, ale nakonec ji utlučeme bez nápovědy. Dlouho totiž nemůžeme přijít na jednoznačný způsob „zapletení“ – ten správný nápad, totiž že překryvná písmena ze slovního fotbalu jsou ta „pevná“ z herního pole AZ kvízu, nebyl triviální. Skvělá šifra.
Následující čipy padnou velmi rychle. Sotva vyluštíme první CÍL, ptám se, jaká by byla interpretace v římských číslech a zda náhodou krát 4 nebude nadmořská výška blízké výškovnice (kde byla šifra i na jedné z Krtčích nor). Když to vychází, ani nedolušťujeme, je zřejmé, že takto pěkný fór by si organizátoři nenechali ujít. Svítá.
Minutka k minutce, stahujeme náskok čela. Navíc i na rodokmenu se nám vcelku daří, protože po vyplnění grafu to trvá asi jen 15 minut, než zazní spásná interpretace druhého kroku: tj. rovnovážná soustava.
V dobré náladě vyzvedáváme Vločku. Jsme na třetím místě, pár minut po Go nuts, něco kolem 50 minut za Rofly, na které jsme měli před půlnocí ztrátu skoro 3 hodiny. Ještě nejsme na vavřínech. A už spíme. Metaforicky vzato. Hexagonální mřížku objevujeme velmi rychle, přečteme si první krok a pak přichází totální zmar. Poměrně lehký grafický druhý krok v tom nevidíme, utavujeme se na různých analýzách, chceme znaky chápat substitučně, řešíme desítky kravin. Nápověda nás sráží ještě níž, napovídá jen první krok – de facto nám potvrzuje naše přesvědčení, že druhý krok už musí být strašně lehký, jenže ho prostě nevidíme. Čím dál víc mě straší v hlavě letošní Bedna, kde jsme 10 hodin nedokázali udělat poslední krok na šifře, kde předchozí dva byly o řád těžší.
Lenost. Byla to lenost. Kdybychom si poctivě překreslili mřížku šifry i s šedými čarami, vyluštili bychom to hned. Byla to jediná věc, kterou nikdo z nás neudělal. Když už jsem nevěděl, vůbec co dál, začal jsem si to tupě čmárat, a zhruba v půlce se mi koukl přes rameno Michal a hlásí, to je klasická šifra ala čínské znaky z TMOU7. No jo. Vždyť to O z toho úplně čumí. Plán na dohnání Roflů je v troskách, ale ještě je šance zabojovat o cíl.
Útlum nás ale neopouští ani na další šifře, první krok opět děláme rychle, čteme skrytou nápovědu a pak už zase úmorně vymýšlíme samé nesmysly, dokud nemáme nárok na nápovědu. Ta tentokrát nenakopla ihned, ale navedením na substituci přeci jen pomohla ke zdárnému vyřešení. Sen o téměř každoročním dojití (nedokončili jsme kdysi jen „sněhovou“ Napalmně) se rozplynul. Leda by byla před námi už jen jedna až dvě šifry (ve skutečnosti před námi byly 3 a cíl).
Poslední luštění. Všímáme si všech podstatných nápověd, motáme palačinky, dokonce přesně tak, jak bylo autorské řešení. Nenapadne nás pouze to poslední – palačinkou se na zadání podívat. Místo toho se snažíme smotat zadání stejně jako palačinku a (očekávané) stegano číst v místě, kde se kolečko otiskne přes jiné písmenko (propichujeme to špendlíky z povinné výbavy). Nevychází nic. Myslím, že tuhle šifru bychom ale dali, pokud už by to nebylo takové to koncové, unavené a trochu rezignované luštění – kdybychom neprodrbali dvě předchozí šifry a byli stále v rozumném závěsu na čelo. Jenže na KDYBY se nehraje.
Líbilo se mi to tradičně velice, snad jen množství pracných a dvoukrokových šifer, které neodpouštěly odchylku od autorského záměru, bylo letos trochu více než v posledních letech. Zkrátka jeden z těch velmi těžkých a hodně záludných ročníků. To není vada na kráse, doufám však, že v budoucnu bude i zase nějaký ten mírně lehčí ročník, kde nebude spotřeba nápověd tak vysoká. Vyluštit bez nápovědy je vždycky radostnější než s nápovědou. Vůni napalmu zdar a za rok zase.
Ivo C.
Zpět