Reportáže

Svíčky 3

Sepsal: Ivo Cicvárek

Svíčky sfoukla třináctka

Noční šifrovací hra Svíčky si loňským vydařeným ročníkem získala větší renomé, než možná čekali její organizátoři. Zhruba šedesátka týmů, která se letos postavila na start, učinila z této původně komorní akce závod z rodu velkých. Už pohled do startovní listiny vzbuzoval respekt, skoro se zdálo, že se letošních Svíček chce zúčastnit téměř celá šifrovací špička.

Příprava tedy bude nutná, těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říkal jsem si týden před startem a pilně na webu studoval šifry z loňského roku, abych se alespoň částečně naladil na ducha hry (resp. na myšlení organizátorů). Výsledkem bylo, že jsem se začal těšit na vtipnou, poměrně lehkou hru, kterou dojde pravděpodobně více týmů než obvyklých 2-3. Na hru, v níž budeme při luštění šifer potřebovat i nějaké ty obecné znalosti. Poslední předpoklad se vyplnil. Na bojišti však na konci zůstalo příliš mnoho světýlek za padlé bojovníky.

Vlastní luštění svíčkových šifer započalo už u hezkých pár desítek hodin dřív – ihned po zveřejnění Sirek, organizátorských novin, v nichž jsou zabudované skryté nápovědy. Výrazné zmínky o modlení a hrách A. P. Čechova mě přišpendlily k počítači: vytiskl jsem si pro jistotu znění všech základních modliteb v češtině a Otčenáš raději i v latině. Také Čechovův životopis s vypsanými postavami jeho klíčových her přibyl do batohu. Je sobota a hra začíná.

Tým Albert Stallone +- byl tentokrát spíše mínus než plus, čímž ovšem necharakterizuji náš luštitelský potenciál. Z úplně základní sestavy Albertů jsem sice zbyl jen já, Márty je ovšem náš častý host (jinak z týmu Žlutý bagr), s nímž jsme slavili úspěchy jak na Osudu tak na Lampě. S Fosou jsem hrál Matrix. Martin představoval v našem týmu outdoorovou jistotu (na letošním Osudu nás směle vedl cestou necestou). Poslední doplnění přišlo pár dní před akcí: přes organizátory hledal jistý Ondra tým. Proč mu ho nenabídnout?! Těsně před startem se tedy pánové a dáma navzájem seznámili a vyměnili si telefonní čísla. Hezký začátek, což?

Ale již vzhůru do hry. První úkol vyžaduje interakci s konkurencí. Bojujeme systémem kámen, nůžky, papír o písmenka do tajenky první šifry. Příliš se nám nedaří, více prohráváme než vyhráváme. Vrcholem smůly je chvíle, kdy druhý tým nabízí hod mincí. Spadla 6x za sebou v jejich prospěch. Přesto poslední neodcházíme: velké části chybějícího textu se přece dají odhadnout. Hodnocení (nápad, obtížnost z možného počtu deseti bodů): 6/2, hodnotím pouze já podle svého subjektivního dojmu.

Stojíme u malého rybníka, část konkurenčních týmů je rozesazena po okolních pastvinách -haha, nebylo v pravidlech, že se přes elektrické ohradníky nemá lézt? Začíná pršet, kytice deštníků rozevíráme mimo pastvinu a hurá na druhou šifru. Dala mrška chvíli zabrat. Od počátku nás totiž svádí na scestí podivný font, kterým je napsána. Vyznačuje se např. tím, že některá písmena v něm vypadají jako zrcadlově převrácené číslice. Márty se naštěstí nenechal rozhodit a brzy hlásí: musí se číst první a poslední písmena z každého slova. Pak jen doluštit a jde se dál. Hodnocení: 3/4

U Ševcovy skalky je stále docela slušný nával, byť více než dvě třetiny týmů jsme nechali za zády. Pomodlíme se. Ondra identifikoval počáteční slova Otčenáše okamžitě, Márty vzápětí navrhl přepsat text do tabulky a pomocí šipek hledat cestu. Číst tam, kde je vykřičník. Trochu nás zdrželo zjištění počátečního bodu – neležel totiž v levém horním čtverci, nýbrž nad levým horním čtvercem (nebo bylo v šifře o šipku víc). Hodnocení: 6/5

Cestou necestou se prosekáváme terénem víceméně přímo k dalšímu místu, ale hustníky, maliní a kopřivy nás přeci jen dost zdržují a odvracejí ze správného směru. Houbaři trpí: co chvíli míjíme hřib. Fotografové trpí: malebné shluky muchomůrek by stály za zátiší. Pak trpíme všichni, po přechodu pole se stále neobjevuje kýžený rybník, nýbrž brázdy porostlé listnatými remízky a kopřivami. Konečně stojíme na hrázi. A zážitky se dostavují: poprvé v životě jsem bodnut sršněm. Je to síla, přátelé. Rána na rozdíl od včelího bodnutí sice příliš neotéká, ale ještě dnes mě bolí ruka od lokte k zápěstí, jako by mi do ní někdo kopnul.

Jsme tu třetí v pořadí, doháníme Proudové krtky. První tým tady už není, nějakou dezinformací mezi námi a Krtky proskakuje, že to je La Kukarača. Ta se však touto dobou stále ještě modlí a první jsou jako obvykle Prahory.

Následující šifra je trochu pracná. Dostali jsme desítky slov, u každého slova číslo. Zpočátku se nám zdá, že by se výrazy mohly sdružovat do větších skupin (např. pohádkové postavy). Přepisujeme si slova na lístečky a příbuzné pojmy lepíme na karimatku, aby nám vše neodvál vítr. Během práce nám dochází, že se bude jednat pouze o dvojice, resp. trojice, ve kterých chybí poslední výraz (např. nůž, lžíce: chybí vidlička). Došlo i na Tři sestry, ruské hokejisty a skvadru Elrond, Círdan, Galadriel. Několi trojic jsme neodhalili, což ovšem nebrání v doluštění. Šifra sice nebyla z nejtěžších, ale náš systém přeci jen nebyl úplně efektivní, strávili jsme zde více než 45 minut. Hodnocení: 6/4 (oceňuji hlavně týmového ducha šifry, každý přispěje svou troškou do mlýna).

Ve vesnici Malenovice zaznamenáváme propad v pořadí na 7. místo. Musíme zabrat. Šifra je vysloveně kouzelná: Honzíka, jemuž mrznou slzičky je mi líto. Od počátku se bavíme o morseovce (aby taky ne, když ji ty dva obličejíčky nad textem tak nápadně připomínají). Se správným řešením přichází velmi záhy Ondra. Zpočátku do řešení zahrnujeme jen čistá slovesa (vidí, mluví), posléze i příbuzné složené výrazy a s mírnou dopomocí mapy korigujeme výsledek. Tušil jsem to, půjde se na hřeben. Hodnocení: 8/6.

Supíme do svahu, po krásných loukách. Bouřka, která brumlala nedaleko od nás, nás naštěstí minula, jen nad obzor přišpendlila do černého mraku duhu. Že by to byla další šifra? To by tedy organizátoři měli v týmu opravdu velkého frajera. A jsme na kopci v malé vesničce v klínu Železných hor. Před chvílí tady muselo pěkně pršet, balík s šiframi je celkem provlhlý a to bereme výtisk s pořadovým číslem 7. Držíme se tedy v pořadí, nic jsme neztratili, ale ani nezískali. U obzoru visí červené slunce a pomalu se zavrtává do cárů červených mlh.

Šifra je opět celkem vtipná, pojednává o kurnících, holubnících a jiných venkovských obydlích. Jen ta s šifrou nesouvisející pravidla k jakési vedlejší hře o bodíky nás zdržují (možná zbytečný prvek). Hlavní zásluhu na prolomení šifry mám tentokrát já. Podle počtu stájí ve vesnicích, na které odkazuje šifra, usuzuji, že slovo stáj bude krycí označení pro počet slabik v názvu obce. To sedí. Hledaná obec tedy bude mít 3 slabiky. Postupně objevujeme, že další znaky jsou kódová označení pro nadmořskou výšku, počet budov v obci. Vysíláme vpřed běžce Martina, do potenciálně vhodné obce, která má v mapě 2 autobusové zastávky (chytáček orgů). My ostatní se snažíme šifru doluštit, abychom šli najisto. Asi za dalších deset minut máme ten nejdůležitější znak, druhé písmeno v názvu obce. A to musí být L. Vyhovují jedině Kladruby ležící naštěstí malý kousek od křižovatky, na kterou jsme poslali Martina. Voláme mu tedy vysílačkou (mimochodem dobrá věc, ušetřily nám dost peněz za telefony), aby změnil směr a jdeme za ním. Potkáváme se těsně před vesnicí, Martin už drží v rukou text šifry. A jsme pátí! Hodnocení kurníků: 7/6.

První krize je tady. Po 20 minutách, kdy jsme se vrhli na luštění sudoku a doprovodný text ignorovali, je nám jasné, že řešení nedostaneme lehce. Vysíláme proto běžce Martina pro nápovědu a pokračujeme v práci. Ondra mě alespoň naučil velmi efektivní grafickou metodiku luštění sudoku. Ani ta nepomáhá. Setmělo se. Volá Martin. Až z nápovědy nám dochází, že slov v doprovodném textu je 81. Jenže stále nejsme na dobré cestě. Myslíme si totiž, že sudoku se musí vyluštit, pak vzít z každého slova příslušné písmenko (počítáno přes modulo v případě krátkých slov) a nějak to přečíst (zřejmě ne po řádcích, aby se šifra nedala vyhaluzit bez řešení čísel). Je to porod a náš první zákys. Po necelých dvou hodinách, kdy už sudoku luští jen Ondra s Mártym, tvrdí Ondra, že se to prostě vyluštit nedá (o telefonické pomoci s luštěním pomocí programu jsme se bavili, ale vyhodnotili jsme to jako zásah do principielního řešení šifry). Tak jinak. A bylo to tak zřejmé! Stačí vzít jen ta slova, která stojí na políčcích označených libovolným písmem a přečíst z nich první písmena. Tfuj. Je to krásný příklad Trójského koně. Proč ne. Hodnocení 7/7.

Mělké údolí nás vede k severozápadu. Na silničce obracíme na krátkou chvíli na sever a vyzvedáváme šifru u vodárny. Jsme desátí. Zima a vlhko! Jdeme asi o sto metrů dál na vedlejší polní cestu a dáváme se do díla. Celkem rychle je nám jasné, že se bude jednat o substituční šifru s českou abecedou. A že na horní velkou mřížku budeme muset umístit 16 dolních menších mřížek, aby nám vyšla tajenka. Provádíme frekvenční analýzu. Jenže jak úplně vyřešit substituci podivného bludiště? Bude to křížovka, tvrdím. Vzhled šifry odpovídá, navíc nápověda tohoto typu byla v Sirkách. Ostatní nejsou úplně přesvědčeni o tom, že taková křížovka jde vyluštit a zabývají se jinými možnostmi. Protože si dobře pamatuji, jak jsem na jiných hrách zblbnul tým kategorickým tvrzením, že něco jde, nebo nejde – a svedl ho tak na scestí – pokračuji ve směru křížovkových úvah sám. Tentokrát to byla chyba, protože určit nějaké slovo správně se mi podařilo až za velmi dlouho. Reproduktor, smajlík, reproduktor. Proč jsem si toho místa nevšiml dříve. Smajlík jsme totiž už dávno vyhodnotili jako nejpravděpodobnější A. A reproduktor je také v šifře častý: S (jedna z frekvenčně častých českých souhlásek). SAS. Jak se v substituci prolomí první slovo, jde to dál už samo. Doluštění sice trvalo ještě nějakou chvíli, ale už bylo radostné. Přestože jsme na šifře strávili také asi 2 hodiny – tedy rozhodně více času než tato šifra vyžadovala, zdráhám se to chápat jako zásek. Na rozdíl od předešlého stanoviště byla tato doba vyplněna prací, byť chvílemi neefektivní. Hodnocení: 7/8.

Rozhýbáváme ztuhlé klouby. Časově i na počet šifer jsme v půli závodu. Chtělo by to rychlý úspěch na další šifře pro povzbuzení morálky, říkáme si. Noc je krásná, obloha prostřená hvězdami.

Na soutok Doubravy s nějakým menším potokem běžíme jen s Martinem, ostatní necháváme ve vesnici (pravděpodobná trasa povede spíše na opačnou stranu). Martin hned pokračuje ještě pro nápovědu, jistota je jistota. Chtělo to lehkou šifru a měli jsme ji mít. Problém byl v tom, že jsme ji nepoznali. A to jsme na to šli od počátku správně. Ještě než jsme měli nápovědu, prodloužil Márty úsečky směrem do elipsy, čímž nám vznikla báječná síť, do níž by se dalo ledacos vepsat. Ale pak přišla krize. I z nápovědou, která tuto naši teorii potvrzovala, jsme totiž neodhalili ten správný a navíc logicky nejjednodušší způsob. Místo počítání úseček jsme se totiž zaměřili na počítání křižovatek, které jsme si značili a snažili se je nějak vzájemně pospojovat. Když to nešlo, vrhli jsme se na analýzu jiných znaků šifry. Zde bych měl jedinou malou výtku: zcela podivně umístěné A vpravo dole, které mělo mnohem delší vodící úsečku než ostatní písmena, bylo matoucí. V šifře by každá nepravidelnost měla být znakem vedoucím k vyluštění. A tohle byla nepravidelnost jak hrom, kolem které jsem se snažil vyvinout teorii asi 2 hodiny. Nešlo to. Márty usnul na chodníku, když mi předtím zakázal volat telefonicky o řešení. Buď vlastními silami, nebo konec. Je zle!

Uchyluji se k poslednímu triku z arzenálu krizových situací. Balíme a jdeme někam jinam. Do centra vesnice, najít alespoň nějaký stůl, když už ne teplo. Bylo to dobré rozhodnutí. Márty si dal kafe ve stále ještě hučící hospodě. A já jsem zakázal sobě i ostatním přemýšlet o čemkoliv složitém. Princip musí být úplně jasný. Počítat celé úsečky? Zaklel jsem sprostě, hned jak jsem to vyslovil. Tak elegantní způsob musí být správný. A taky že byl. Plně chápu např. La Kukaraču, která šifru vyřešila jako průběžnou. Jsem naštvaný sám na sebe. Tohle mělo jít hned. Ne po 4 hodinách. Rozednívá se, naše šance na dokončení klesly k bodu mrazu. K 7. šifře jsme přišli ještě za světla. 9. šifru opouštíme a obzor lehce bledne. Špatné. Hodnocení 8/6. Ale zadání by šlo udělat graficky elegantnější (pak bych dal známku 9), tuto připomínku si neodpustím.

V Liboháji máme chvíli problém s umístěním šifry. Ne sami: kolem dubů běhá jiný rozzuřený tým a nadává na orgy. Prý ať jim taky zavoláme, kde to sakra je. Tak špatně na tom ještě nejsme, abychom obtěžovali orgy, Martin navíc vyvíjí velmi správnou teorii, že rododendron nejspíš bude součástí nějaké staré zahrady u domu, že těžko poroste na poli a že nějaké zbořeniště jsme v lese minuli. A bylo to tam. Jsme osmnáctí.

Šifra padla asi za deset minut. Text šroubovaný (jde tedy patrně o konkrétní písmena v nějakých konkrétních pozicích). Slova jsou jen lichopísmenná. Prostřední písmena? Pěkný nápad, originální modifikace klasických skrývaček písmen. Zašel jsem si odskočit a Fosa to mezitím vyluštila. Nejvtipnější na tom byla čísi věta: "Ivoši, přestaň sr..., jdeme na další šifru!" Hodnocení 7/4.

Chotěboř nás vítá. Těsně nad obzorem leze po špičkách stromů slunce. Je úplně rudé námahou. Téměř slyším, jak křičí.

Princip římských číslic odhalujeme okamžitě, také se podle vzhledu domníváme, že šifra bude umístěná u značky zákaz vjezdu do jednosměrky. Ale většina řádků je divných. Chvíli dumáme o cizích slovech (vždyť Klaudie ze Sirek ovládá všechny evropské jazyky), leč cesta tudy nevede. Řádků je devět. Beru do ruky mapu a říkám Mártymu: „Mohla by to být ulice na devět písmen, celkem úzká. Nemoh bys v tom najít Soukenickou?“ Márty odtušil? „Tak Soukenickou ti v tom klidně najdu.“ A ukázal v každém řádku na právě jedno písmeno. Aha zřejmě se to mělo ještě nějakým dalším krokem zpřeházet. Do Soukenické běžím nalehko, kluci se ještě pokusí najít princip přesmyčky, když však u značky opravdu nacházím šifru, nechávají toho. Holt jsme při luštění jeden krok přeskočili, to je legitimní. Hodnocení: 7/5

Jdeme na náměstí, pro další šifry už chceme jen běhat a luštit na sluníčku. Sedíme na lavičkách naplněni mírným optimismem. Ani následující šifra totiž nezabrala více jak 20 minut. Pomocí telefonních čísel policie, hasičů, záchranky a městské policie vybíráme první slovo z každého zápisu v černé kronice, od něj pak páté. Když je text o policii, užijeme 1 – 5 – 8. Když o hasičích 1 – 5 – 0. Odstavců je osm, v šifře je však nápověda, že tajenka má jen 21 písmen. 3 písmena jsou navíc, ale to nemůže přečtení textu nijak ublížit. Hodnocení 6/5.

Šifru číslo 13 už vyzvedáváme jako jedenáctí a zatím jsme nepotřebovali žádný telefonický bod nápovědy. Teoreticky můžeme tedy tuto šifru vyluštit, pak si dvě poslední šifry nechat celé poradit a stále by nám zbylo 11 bodů a návod, jak získat další bonusové body. Tato taktika byla svorně přijata jako nouzová. Třeba to stihneme vlastními silami celé, do konce máme ještě skoro 2 hodiny. Pozorný čtenář už dobře ví, že Svíčky sfoukla třináctka. Alespoň nám. Z téhle barevné šifry nám oči přecházely. Do jisté míry za to může i ne zcela kvalitní nápověda, která se dala různě interpretovat. Mně řekla: míchejte sousední základní barvy tak, aby se každé políčko dalo rozdělit na polovinu a po okrajích zůstaly původní barvy. Střed se změní na barvu novou. Kdyby nápověda nebyla vůbec, asi bychom to vyřešili spíš. Márty začal v jistém okamžiku scelovat sousední základní barvy do jednoho nového obdélníčku, tj. začal se mu redukovat počet barev na 3. Ještě jsem mu řekl: „Co takhle další morseovka?“ Jenže Mártymu to někde nevyšlo úplně (dělal tu redukci prostě zase trochu jinak, než se mělo), takže vyhodnotil větev jako slepou. Vždycky je obtížné hodnotit šifru, kterou člověk nevyluštil. Člověk je negativně naladěn. Zkusím to takto: nápad s mícháním barev výborný (8 z 10), definitivní tvar dvoustupňové šifry nepovedený (3 z 10). První krok nebylo čím potvrdit, člověk neví, zda redukci provádí přesně tak jak má – a když nevychází rovnou řešení, ale grafický zápis morseovky, pak je zle. Mně vznikla jakási vitráž, v níž šlo opět hledat souvislosti (které tam pochopitelně nebyly). Obtížnost 9 z 10 (také vzhledem k předpokládanému rannímu umístění).

V cíli jsme si vyslechli řešení šifer, pokecali s dalšími týmy, zjistili, že 13 nebyla osudná jen nám – a že jsme nejspíš měli taktiku obrátit, vzít si řešení a zkusit vyluštit další dvě šifry (jenže tohle v bitvě člověk ani nemůže odhadnout). Bojiště Svíček opouštíme unavení, spokojení s povedenou hrou. Dokončily jen 3 týmy (Ústřední topení, Prahory, Lamy na varanech) – mám pocit, že v koncovce hrála nějakou tu roli telefonická nápověda u každého z nich (možná se pletu). Co se obtížnosti a vyváženosti týče, doputovaly Svíčky na úroveň těch nejprestižnějších a nejnáročnějších her. Pokud budu příští rok moci, přijedu zas, nejen kvůli šifrám, ale hlavně kvůli skvělé atmosféře hry, která se ze dvou třetin odehrává v terénu a zbytek v malém městečku bez hromadné dopravy. Škrtněme sirkou…



Zpět