Reportáže

Ostrovtip 2

Složení týmu: Ivo Medvěd Řondík, Míla Votradovec, Honza Kořínek, Kačka Píchová, Tom Hanžl

Umístění: Skončili jsme na 2. místě.

Reportáž:

Ostravo, srdce rudé, zpečetěný Osude…

Osud tomu chtěl, že Osud (ve Zlíně) nakonec nebyl, a tak se mým osudem stal poslední dubnový víkend Ostrovtip. Celkem rychle se podařilo domluvit s Tomem, Kačkou a Honzou, a když všechny další pokusy o sehnání pátého člena selhávaly, vesmír se pootočil a umožnil Medvědovi nakonec hrát taky. Díky tomu jsme různě střídali názvy týmu, abychom nakonec skončili jako Albert Stallone (čti [stalone]) v tričkách Que Frio. Alespoň se můžeme tvářit, že chceme mást konkurenci ještě před startem.

Hromadným vlakem v 15:02 opouštíme Brno, různě vtipkujeme a ujišťujeme se, že vlastně moc od hry nečekáme - přeci jen se profiluje jako spíše pro méně zkušené, loňský ročník se dal dokončit chvíli po půlnoci, na stránkach se občas objevovaly informace z loňska… Celkový dojem tak byl trochu rozpačitý.

Na místě startu jsme velice brzo, registrujeme se, lovíme kešku, zkoumáme obdržené propriety, začínáme luštit systém čárového kódu, obdivujeme dřevěnou destičku a zdravíme spřátelenou konkurenci. Po otevření obálky následuje první zábavná chvíle týmu Albert Stallone, kdy nejdřív vyrážíme s davem, pak se vracíme abychom po chvilce pokračovali stejným směrem, a potom nebyli snad 15 minut schopni najít organizátora. Stručně řečeno jsme první šifru vyzvedávali asi třetí od konce – začátek jsme tak rozhodně nepřepálili.

První šifra mi teď s odstupem přijde docela zajímavá. Různá písmenka z toho přímo svítí, jen docela dlouho vymýšlíme, podle čeho skládat. Potom konečně nějak pořádně zanalyzujeme pozice šedých čárek a už je jasno. Stejně to ale trvá dost dlouho (pracnost je takovým leitmotivem celé hry) a tak když už z toho nějak vymlátíme název ulice, raději s Medvědem rovnou vyrážíme a čekáme na upřesnění od ostatních.

Ve výběhu pro psy štěkáme už na 11. místě, tak aspoň něco. Nad vyvzvednutou japonštinou se kolektivně docela nasmějeme, neboť na autorské počítání úhlu nepřijdeme a frekvence + brutal force slouží stejně dobře, takže občas zazní věty jako: „Tohle je čtyřikrát D a kousek.“ Rekonstrukce textu proběhne ale docela rychle, zanedlouho už svištíme ke Globusu.

Po vyzvednutí šifry vyrážíme s Medvědem doplnit kalorie, zatímco zbytek týmu vyndavá destičku ze startu, překresluje ji na fólii, kterou lícuje s obdrženou mapkou. Takže ještě se zbytky hamburgeru v rukou vyrážíme do nejterénnější části hry. Zde je na místě vzdát hold Honzově navigaci, která nás bezchybně navedla na všechna čtyři místa. S kompletní šifrou usedáme kamsi do kopřiv a zkoumáme tramvajový plánek. Vše podstatné si opět překreslíme fólii a pak tak nějak polo-haluzně (pomocí zorintování dvou bodů, které byly náhodou stejně jako v realitě) vybíráme další stanoviště. Ještě nás čeká vtipná sportovní aktivita, neboť při hledání cesty z lesa šplháme do kopce, který má snad 80% stoupání.

Správnost dalšího stanoviště nám potvrzují přítomné Pralinky Zvlášť, které nám ale kazí radost sdělením, že šifra je ukradená a pro další postup si máme zavolat organizátorům. Nu což – voláme jim, jsme požádání, ať se ještě jednou podíváme, že by to mělo být někde ve křoví, a tak to tam taky najdeme. Bez upřesnění to ale najít fakt nešlo. Nakonec jsme za šifru rádi, měla super nápad i zpracování. Brailla v míchání barev v tom vidíme všichni, každý sice jinak, to ale rychlému správnému řešení nebrání. Cestou dál si ještě říkáme, že je to vlastně fér – Pralinky by šifru luštily (mohlo by být i měkké i – byly to samí chlapi) přibližně stejně rychle jako jí hledaly a tak jak tak by odešly při našem příchodu.

Přesouváme se k rybníku, kde série hezkých šifer pokračuje. Po shlédnutí žensko-mužských symbolů a čísel v nich hned nadhazujeme mobil, nějak se nám ho ale nedaří aplikovat správně. Když už se zvolna zamotáváme do vlastních myšlenek, ozve se od Kačky z ničeho nic „Třebovice kostel!“ Asi to doma trénují, Tom to během hry několikrát zopakuje.

Během přesunu nám volají orgové s tím, že tam teda ty šifry za chvíli budou. Po našem zmatení se ukáže, že chtěli volat Pralinkám. Začínáme z toho být mírně rozpačití. Šifra u kostela je naštěstí hodně průchozí, Tom nadhazuje planety okamžitě, celé to trvalo snad dvě minuty. Pralinky necháváme za sebou a vyrážíme k soudu.

Tam celí zmatení z dosavadního hledání šifer voláme orgům ještě dřív než budovu obejdeme a slečnu se šifrou najdeme. Pralinky jsou nám v patách, takže louskáme jen Francouzskou (černou čáru tvořící Polskou vtipně prohlašujeme za tiskovou chybu) a pomník (ten je sice jen na staré – tedy nepředepsané – mapě, ale to nás moc netrápí). Až poté co nám v cíli řeknou, jak to celé bylo, mi dojde, že to je vlastně moc hezký rébus.

U pomníku už ale dochází k prvnímu ozajstnému zákysu, na který dokonce musíme vzít i nápovědu. Už ze začátku ta šifra vypadá divně – trepku resp. prvoka poznáme, jenom nějak nevíme, co by nám měla říct. Napadají nás buď prvočísla nebo prvky. Obojí moc netušíme jak na zadání napasovat, pravděpodobnější nám připadá ta chemie. Ze všeho nejvíc nám ale svým vzhledem šifra připomíná čárový kód z obdržených pomůcek. Podobnými pokusy bez výsledku uplyne asi 40 minut a naznáme, že bez té nápovědy se fakt nepohneme. Ta nám alespoň zúžila okruh úvah na prvočísla, ale že by to bylo nějaké terno… Tomovi se po chvíli naštěstí vyloupne slibně vypadající SABIN, takže to jen dodělá a můžeme jít. Šifra mi ale pořád přijde divná – nápad není špatný, ale bez nápovědy se to řešit skoro nedá (všechna čest Pralinkám).

Pralinky máme na dohled, šifra je pro nás průchodová. Kačka řekne binárka, já to potvrdím a Tom přeloží. Celé to trvalo snad minutu. Míříme na nádraží Svinov, přesně tam jsme dnes dojeli vlakem.

Mašinka na nádraží je sice stylová, ale moc nás nepopovezla. Za to nás tam došlo Jádro a ještě někdo. Že se něco bude vyškrtávat je vcelku jasné, ale myšlenka čáry odrážet přijde až ve chvíli, kdy se vracím s nápovědou. I tak nám to trvá pěkně dlouho – není vůbec legrace neudělat v tak titěrných čtverečkách chybu. Ještě zábavnější je pak čtení tajenky – poznat co není škrtnuté by chtělo pomalu lupu. Tajenka je taky dobrá – Kostel Svinov. Ty máme v mapě dva, naštěstí nedaleko od sebe.

Další šifra nám zase zvedá náladu – je grafická a hezká. Přepsat ji do rastru zkoušíme od začátku (přesněji poté, co vyloučíme ten podivný kříž z pomůcek), chvíli jen trvá, než to uděláme správně.

Bylo brzké ráno, poslední apríl, jitřní apríl, záseku čas. Obdržená báseň asi drží rekord v množství informací, jež nese. Bohužel, menší část je třeba ignorovat, větší využít částečně. K tomu nás ale musí pošťouchnout až nápověda. I s ní je ale pořád spousta možností – celkově vlastně jde „jenom“ o stegano, ale neproporcionálni písmo, zarovnání do bloku a na něm nezávislé mezery, „divná“ písmena, přemíra interpunkce a přehozené pořadí veršů vytvořilo takový koktejl, že nebylo jasné co brát vážně. Nehledě k tomu, že číst písmena „pod divnými“ je zase jenom jedna z mnoha možností. Ale hlavně že můžeme vyrazit dál – nějak se nám tady rozrostly týmy a Jádro nás dokonce předběhlo.

V ulici U oblouku mě fascinují ty obrovské obloukové průjezdy – rád na šifrovačkách objevuji podobné zajímavosti. Dostáváme nějakou prapodivnou křížovku, kde sem tam něco vychází, něco ne a je to celé tak nějak zvláštní. Jak do toho všichni koukáme tak si všimneme, že velkou část slov, která dle legendy doplnit lze, má něco společného s koňmi. Pak si Kačka všimne, že na pohyb koně upozorňují i mřížky v legendě a celkem přímočaře už řešení přečteme.

U kostela máme Jádro na dohled (dokonce s nimi při odchodu narážíme do stejné zdi), takže se domlouváme, že to dáme rychle. Se získaným sudoku děláme analytické psí kusy a nakonec – prý ani moc neví jak – Tom nachází zákonitost v doplňování písmen. Alšovo náměstí je zase kousek (přesuny jsou čím dál tím kratší), takže si můžeme dovolit už zmíněnou odbočku do slepé ulice, která je podle mapy průchozí. Ta, kterou jsme nakonec šli byla zase podle mapy slepá, takže se to vykrátilo.

Cestou poznáváme s Honzou místa, kde jsme před necelým rokem pili rum (rozuměj zakysli) na Dark City s Pralinkami. Ty jsou možná už v cíli, takže reálným konkurentem zůstáva Jádro. Nejdřív dostáváme pokyn, že si máme připravit sluchátka, pak k nim dostname ještě i MP3 přehrávače a v nich asi hodně moderní umění. Morseovka v klavíru a houslích je jasná, ale slyšet (a zapsat) ji pořádně už dá dost práce. Nakonec z řetězce LIPTANUK ARUMESSI to Liptaňské náměstí už nějak vymlátíme.

Jádro dorazilo chvilku před námi a jsou někde schovaní. Usedáme pod strom a zkoumáme obrázky. Tom podle zemědýmu (až teď jsem díky googlu uvěřil, že to fakt existuje) nadhazuje možnost na rostliny, která kupodivu funguje. Zkoušíme je různě spojovat a nakonec dojde i na měření vzdáleností, které vycházejí hezky celočíselně. Šedé čárečky na druhé straně považuji za další tiskovou chybu, takže správný princip řazení písmen nám uniká. Není to ale žádný problém – škola z toho kouká na sto honů. Únava dělá své, takže chvíli hledáme nějaký objekt v mapě, který by se jmenoval Dětská škola, ale nakonec vzpomeneme na Matrix a ulici Dětskou najdeme. Šifra se mi hodne líbila; naše luštění se sice trochu podobalo dobíjení raněné zvěře, ale správný postup mi přijde přímočarý.

Docházíme na poslední stanoviště hry, jsme tu druzí a Pralinky tu ještě sedí. Od orga se dozvíme, že zde už je pouze nápověda, žádne řešení. No dobrá, tak alepoň máme šanci ještě zabojovat (nemáme, ale to nikdo zatím netuší). K poslední šifře se toho moc říct nedá – dělali jsme asi to samé, co všichni ostatní. Tedy snažili se trať závodu napasovat na trasu hry, rozlišovali druhy stromů a kamenů, měřili všechno, co se změřit dalo, po nápovědě jsme se aplikovali semafor všemi možnými i nemožnými způsoby, ale k ničemu nám to nebylo. Nápověda nám naprosto jasně řekla co dělat (použít každý praporek dvakrát, tedy sdílet některé části trati mezi právě dvěma znaky), bohužel to bylo něco jiného, než šifra vyžadovala. Po 90ti minutách nás překvapil a zachránil telefon od orgů s tím, že řešení dávají i tady a máme jít do DDM na Polské. Šifru nakonec nevyluštil nikdo – podle mě nebyla ani tak špatná, jako měla příliš mnoho zavádějících informací (stromy, kameny) a nápovědu, která odváděla už úplně mimo.

V cíli jsme fyzicky druzí, ještě ale vůbec nemáme jisto. Díky jedné penalizované nápovědě, kterou jsme brali na prvočísla, se nám přičítá 45 minut, takže si musíme počkat na Jádro. To přichází asi 20 minut po nás a dělá nám radost – kromě jedné nápovědy, která by nám stačila sama o sobě, bralo i řešení (tedy dalších 45 minut). Takže druhé místo, to je fajn. Ja ještě druhý nebyl, takže mám radost :-). Ostatní se nijak nadšeně netváří, ale spíš asi únavou.

Celá hra byla zvláštní – rozhodně nebyla špatná, spíš jen taková nezkušená. Většina šifer byla spíše pracných – luštit je nebyla žádná zvláštní radost. Těch opravdu divných bylo jen pár (Máj, Prvočísla, závěrečný semafor). Na druhou stranu jsou vidět i skvělé nápady – Braille v barvách, mužsko-ženský mobil, rostlinky. Možná by neškodilo udělat šifer méně a nebát se škrtat – 18 stanovišť je opravdu hodně, příprava musí být náročná. Rozhodně ale držím palce a fandím do dalších ročníků – prostor a potenciál na vytvoření kvalitní a tradiční šifrovačky v Ostravě Ostrovtip rozhodně má.

Míla

Zpět