Reportáže

Palapeli 2

Tým: Ivo, Honza, Tom, Kačka.

Začnu úvodem zdánlivě nudným a nepochopitelným. Ale úvodem užitečným. Aspoň pro mě. Když jsem si v pátek večer připravoval výstroj na Palepeli, zaboha jsem si nemohl vybavit, co jsem vlastně loni měl na sobě. A i kdybych si na to vzpomněl - vybavil bych si, jestli jsem byl se zvoleným oblečením spokojený?

A protože tak nějak počítám s tím, že příští rok si opět nenechám Palapeli ujít, kam jinam napsat své pocity z letošní výstroje, než do reportu. Report neztratím a příští rok budu vědět. Pokud tedy nebude 8 stupňů nad nulou a setrvalý déšť, že, když se tak dnes dívám z okna...

Od spodu:
1) Lyžařské ponožky, pohorky, boty na boty. Boty na boty vyvolaly na startu otázky, zda jsem si podobně jako Armstrong přichystal nějakou větu typu: "Je to malý krok pro šifrátora, ale blabla a tak dále.." Pravda, podobnost s výstrojí komonauta by tu byla. Ta váha na nohách navíc se sice pronesla, ale tepelný komfort? Dokonalý. I při čekání na startu, kdy jsem ještě nebyl v tempu - a stáli jsme tam cca 30 minut - se nedostavil ani náznak pocitu chladu. Zásek jsme letos neměli, ale troufám si odhadnout, že by mráz neměl na zdvojenou vrstvu bot šanci. No a podrážka s ocelovými hřeby báječně držela na zledovatělém povrchu...

2) Tenké podvlíkačky, lyžařské kalhoty. Na přesuny zbytečně teplé. Potil jsem se, pot pak zbytečně mrznul na nohách při luštění. Asi by to chtělo naopak lepší podvlíkačky, na ně jen tenké šusťáky. A pro případ záseku mít v batohu lehkou deku na zabalení nohou.

3) Funkční triko s krátkým rukávem, s dlouhým rukávem, funkční mikina, fleeska a lehká bunda. Do mínus sedmi zjevně moc - po prvním přesunu jsem fleesku sundal a už ji nevytáh´. V batohu zimní bunda - k natažení na stanovištích. Rezervní fleesová vesta. Asi bych to příště tahal s sebou znova všechno - při hodinovém luštění už by se ty vrstvy hodit mohly, ale chce to na začátku nebýt měkký a už na první pochod vyrazit víc nalehko.

4) Rezervní čepice - nevyužita (ale opět - asi by se mohla hodit - při delším luštění by už propocená čepice na hlavě chtěla vyměnit).

5) Hůlky - přiště to chce s hůlkami vzít mapník, jinak si moc při přesunu nezanaviguju :)

K samotnému průběhu hry. Na začátku jsme trochu natvrdlí a nechápeme, proč některé týmy vyřvávají. Ale jen chvíli: a už vyřváváme taky. Po doluštění hlavně nezapomenout vzít si tu správnou kartu týmu. Že by to byl chyták - a kdo nedojde do cíle s tou svojí kartou, bude vyloučen? :)

Přesun volíme autobusem. Bude to možná časově mírně nevýhodné, ale ušetřit síly v začátku hry se nám zdá taktické. Pelášíme ulicí Drdy - nezbývá než dodržet tradici Albertů a v rámci tréninku mozku začít vymýšlet všechny pubertální básníčky, které by se daly na název této ulice vytvořit. Laskavý čtenář se ani nemusí příliš namáhat, aby si některé rýmy doplnil sám...

U pomníku nás na správnou cestu navedou "hode" - ČÍ só hode? Zároveň si všímáme, že syntaktická struktura vět je podobná - liší se jen typem zpětné otázky. A už čteme: KOČKA.

Konečně v lese. Dvojku máme chvíli problém najít, ale už je tady. Honza zjišťuje, že nám chybí část finální šifry (chybička z předchozího stanoviště). Orgové jsou naštěstí hodní a chybějící kus mají i zde - a dávají nám ho. Postup v barevné periodické soustavě si chvíli komplikujeme - kromě pořadí barev v cestě chceme pořadí využít i pro čtení příslušného písmenka z názvu prvku. Ono to totiž vychází smysluplně (zase nějaké barvy z toho slovně lezou). No, je to náhoda. Takže znova a jednodušeji a jde se dál...

U Masarykova okruhu se mi daří vymyslet další, zcela nepublikovatelnou báseň, čímž se moje básnická invence pro dnešek vyčerpává. Postupujeme cestou směrem k Lipovému vrchu, až asi v půlce stanovišť nám dochází, že otázky, na které hledáme odpovědi, bude nejlépe luštit s pomocí zadní strany předepsané mapy. Jelikož jsme líní za chůze promýšlet nějaké složitější postupy, co s čísly a větami dělat, zkoušíme nejprve jen primitivní převod na písmena. Když přijdou i větší čísla, začneme se kochat nadějí, že by celkový součet čísel mohl přelézt přes 400 - a tím bychom se dostali do správné nadmořské výšky. Tom ostatně od počátku tvrdí, že jdeme na Lipový vrch. Což se také plus mínus :) potvrzuje.

Na Lipovém vrchu dostáváme pěknou transpoziční šifru s potenciálem potrápit. Piktogram nad šifrou od počátku interpretujeme (tedy jedna z možností interpretace) jako "horizontální je více než vertikální". Dlouho se ale nemůžeme odtrhnoput od pocitu, že celá mřížka vznikla košíkovitým propletením pásků. Když tato interpretace nikam nevede, konečne nás napadne s pásky šoupat - a smysl, proč by horizontální směr měl být "větší", je najednou jasný. Vertikální posun už neděláme, zpráva se dá cik cak přečíst.

U soutoku potůčků jsme třetí, ztráta na Krutým je jen 9 minut - ale už tady nejsou. A ztratili jsme na ně zřejmě další minuty, během luštění jsem se dokonce stihnul nasvačit. Až po nějakých deseti minutách nás totiž napadne spočítat si, kolik má šifra vlastně sloupců. 26? Pak už jdeme přímočaře k výsledku.

Během přesunu dostáváme skvělý nápad - co si takhle poprvé přečíst úryvky z cílové šifry. Po prvním čtení máme pocit, že se v prvním odstavci skrývají Tři mušketýři (ti přece také byli 4 :) ). Hledáme další literární díla v ostatních odstavcích (co taky za chůze dělat jiného), načež si umíněným opakováním druhého odstavce všímáme číselných skrývaček. Ale už jsme u Ríšovy studánky, takže šifru zatím odkládáme.

U studánky nás těší, že doháníme nejen druhé Škrkny, ale i první Krutým. Máme šanci se dostat do vedení. Obrázkový rastr pět krát tři vysloveně volá po grafice, boční sloupec by mohly být nějaké znaky, které splňuje jen určitý počet obrázků - to by mohlo dát písmena. Obrázky identifikujeme jako názvy států, vedlejší sloupec jako atributy (členství v EU, přímořský stát apod.). Nemáme však určeny úplně všechny státy. Stejně se však zdá, že podezřele často je zaplněn pravý sloupec - to nevypadá na písmena, ta bývají vpravo spíše otevřená. Takže čísla? Hm a co takhle datum? 03.11. Nejspíš. Jelikož U Huberta bylo památné stanoviště ze TMOU 3, bereme kalendář takřka s jistotou, že Hubert má svátek v listopadu. A taky že jo... Dostáváme se do vedení, byť zřejmě ne nijak výrazného.

Po cestě opět luštíme koncovou šifru. Čísel jsme nikde nenašli víc než 4. Že by morse? Nic složitějšího za chůze řešit nemůžem. Hm - a co kdyby v každém odstavci byla 4 skrytá čísla. Něco jsme třeba nenašli. To by se pak dala čísla interpretovat jako dvojice - a kdyby tam nebyla devítka (zatím fakt nebyla), pak by to mohly být ručičky semaforu. No jsme vedle, ale ta interpretace čísel jako dvojic už nám v hlavě zůstala.

Šifru u Huberta vyzvedáváme s minutovým náskokem před Krutýmem. A jelikož se nám nedaří napasovat 11 čtverečkových řádků do tabulky výšky pět tak rychle jako Krutýmu, vedení ztrácíme. Asi tak o... 50 metrů :)

Poslední šifra před cílem. Kačka neluští šifru, ale průběžné odstavce - už máme všechny. Znát heslo při vstupu do cíle nám připadá důležité, obáváme se, že ostatní týmy na čele (kromě Škrken a Krutýmu ještě divně pojmenovaná R-cosi fúze několika starých známých obličejů z provařených týmů) už budou mít cílové heslo dávno vyluštěné. Prolomit asociace se nám - i s pomocí reverzního inženýrství - kdy tam tu Vejrostovu od určité chvíle fakt chceme dostat - daří jako prvním. A Kačka zároveň hlásí, že struktura dvojčísel jde vzhůru. A číslo, které je v každém odstavci jako druhé, je znovu zopakováno jako první v dalším. Tom říká - tak to jsou letopočty. Co třeba prezidenti? A je to. Je nám jasné, že cílové heslo nenahlásíme, volební místnosti se uzavřely před pár minutami.

Do cíle chvílemi běžíme, důvodně předpokládáme, že odstup máme od pronásledovatelů minimální. Nakonec hlásíme orgům, že "buď Zeman nebo Schwarzenberg" cca minutu před tím, než dveře otvírá Krutým. Ale co to, Krutým nemá heslo? Tak to jsme se nemuseli tak hnát :)

Ani se nesvlékám a jdu na start pro auto, abych už pak měl v cíli klid. Po návratu s překvapením zjišťuji, že Krutým stále nemá heslo, za to však čtverečkovaný papír pomalovaný nejrůznějšími grafy. Zachovávám kamennou tvář. V rohu tělocvičny luští známé tváře z R-cosi týmu a mají namalovaný stejný graf jako Krutým. Hmm, tak asi pokud člověka nenapadne to snadné řešení, může se v tom pěkně utopit. Druhé místo nakonec zíkávají Škrkny, Krutým po čase dosáhne aspoň na bednu. Zvažujeme, zda zůstat až do večera, ale přece jen, vidina pár hodin, ve kterých můžeme dělat něco neplánovaného - a zajisté užitečného (například jít se opít ze solidarity s novýmn prezidentem) - v nás převáží. Necháme se dekorovat a pojídáme medovník. Lákám luštící týmy na medovník: "Pauzička a sladké Vám určitě neuškodí." Hlavně ta pauzička, podle mě jsou týmy po několika hodináých nad cílovou šifrou už v krizi a měly by si dát pauzu. Nový pohled. Ale tolik prozrazovat nemůžu. Máváme Martině, které právě přišel nepovolený doping v podobě potomka Toníčka, s kterým, jak známo, týmy dosahují zázračné rychlosti v luštění. S Toníčkem to určitě brzo prolomí (taky že jo, šifra padla pár minut po našem odchodu).

Co na závěr - užili jsme si to. Hru jsme subjektivně vnímali jako lehkou, ale objektivně to měli orgové dobře promyšlené - a lehké to nebylo - i výsledky, počet dorazivších týmů, počet vybíraných totálek, jsou podle mě na zimní hru naprosto adekvátní. Už loni - v poněkud obtížnostně nevychytané verzi - se mi Palapeli atmosférou líbila. A letos zase. Je to hra s milou atmosférou a milými organizátory, kteří Vás neustále něčím krmí :) Tak zase za rok...

Ivo C.

Zpět