Reportáže

Bedna 2014

Bedna za námi, reportáž před námi. Už samotný fakt, že se na reportáž nevykašlu, může indikovat dvě věci. Buď byla letošní Bedna děsivý průšvih, nebo byla něčím pozitivně výjimečná. Něčím, o čem má smysl psát. Nebudu vás napínat, druhá možnost je správně.

Po loňském ročníku jsme si lítostivě říkali, že tak trochu chápeme, proč se Bedna potýká s úbytkem hráčského zájmu. Přestože obsahovala spoustu zajímavých bodů – zejména absenci klasických pomůcek a vytváření vlastního „kódu“ - byla dramaturgicky jednostranná. Koho bavilo hrát si na každé druhé šifře s možnostmi útvaru zvaného dobble (či tak nějak se to jmenuje), ten byl nadšený. Jenže nás to zhruba od půlky hry moc nebavilo. Přestože jsme dokončili, odjížděli jsme ne zklamaní (to by bylo vůči organizátorům nefér), ale spíš nenaplnění. A s pocitem, že Bedna opravdu není pro každého.

Z letošní Bedny mám naopak pocit, že byla promyšlená tak, aby po mentální stránce bavila téměř jakéhokoliv ctitele šifrování. Obsahovala řetězec lehkých, ale nápaditých šifer, na kterých elitních týmy fičely vpřed, aniž by se ale musely cítit uraženy předkládanými problémy. Zároveň tyto šifry občas potrápily medián pole., ale nedocházelo k žádnému masivnímu driftování po nápovědách a řešeních. No a v poslední třetině hry byly umístěny šifry, které mnohdy zamotaly hlavu i elitě – a které byly navíc natolik férové, že o Přizdisráčích nelze ani náhodou říci, že vyhráli se štěstím. Hra na první místa pustila týmy, které si dokázaly udržet stabilní formu po celou dobu. Klobouk dolů jejich výkonu! Mít v cíli jen několik úspěšných eliťáků, a zároveň udělat různorodou hru, na níž si dobře zahrají i neelitní týmy, to je podle mě jeden z klíčových znaků povedené šifrovačky. Pokud si čte tuhle reportáž někdo, kdo se bojí na Bednu dojet, nebojte se! Tedy pokud orgové udrží letošní trend, za což bych se přimlouval všemi deseti. Věřím tomu, že při udržení trendu Bedna bude mít do dvou let zase přes 200 startujících týmů (snad to není noční můra organizátorů).

Jak se vedlo nám?

Cílem bylo, dobře si zahrát – jakkoliv mě tentokrát nehrající Lucka přesvědčovala, že můžeme směle pomýšlet i na vítězství. Jelikož jsem věděl o jisté slabině našeho týmu – podobnému stylu hráčského uvažování všech jeho členů – zůstal jsem při zemi a jsem tomu rád. Slovy sportovního komentátora – jsme všichni výborní rozehrávači, záloha nám taky dobře funguje, ale chyběl elitní útočník, který dokáže z připravené šance bleskově skórovat!

Proto jsme tak dlouho a pečlivě rozehrávali AZ kvíz, až jsme ve větru poztráceli asi pět důležitých písmen, zůstala nám tak jen jedna možná cesta, kterou jsme téměř vybělili – jenže v čase, kdy už většina týmů byla dávno mimo park. Vymýšlet sofistikované otázky střední obtížnosti se nevyplatilo – ono to totiž zabralo tolik času, že lepší by bývalo vrhnout se do hry po hlavě. Co už, uděláme kolečko, moja galánečko a uvidíme, kolik toho stáhneme. Útok ze zadních pozic nám vždy šel.

Během kolečka a následných šifer se nám daří zhruba udržet téměř 90 minutový odstup na čelo a zároveň se probíjet vpřed pořadím. Vysloveně nadchla šifra, v níž písmenka rotovala, a vytvořila tak modýlek sluneční soustavy, vyřádili jsme se na interpretaci zvířecích Boschovských mutantů, rychle přeložili jazykovou hříčku. Písmena na nitkách jsme pak dali spíše hrubou silou než pochopením autorského řešení a na interpretaci IV jsme se zdrželi asi minutu.

Během luštění asociačních kružnic se k nám přidal Pospec, který odpoledne muzicíroval na čísi svatbě. Jsme komplet a míříme ke Kotvě. Tam nám pochopení principu kalí pouze nemožnost chovat se úplně nenápadně – chceme-li rychle dešifrovat, jak plástve Kotvy korespondují s herním plánem úvodního AZ kvízu, musíme jej chtě-nechtě vytáhnout. My jsme si naštěstí na tuto interpretaci přišli sami, ale s přibývajícím počtem týmů zřejmě bylo těžké luštit, nenapovědět či nechtěně nevidět.

Přesun na Barrandovské terasy děláme velmi netradičním způsobem – nejprve se přesunujeme metrem na správný břeh Vltavy, abychom vzápětí přejeli autobusem přes Barrandovský most na špatný břeh a v mžiku se jiným busem vrátili zase na ten správný. Logisticky složitý přesun nám ovšem poskytl luxusní náskok asi pěti minut na týmy, které s námi byly v metru a tuto možnost přehlédly.

Na letošní Bednu jsem jel s teplůtkou a silnou neochotou někam běhat – zejména pro zadání. O to víc jsem se snažil nebýt líný při nudných činnostech typu stříhání. Vytahuji proto řezák a děruji obálku, aniž bych se pokoušel luštit.
Vyplatilo se, kluci mezitím pochopili, v čem je fór a já už měl vyřezanou mřížku. Víme, že to je rychlovka, ale v tuhle chvíli každá minuta k dobru znamená pár míst v pořadí směrem vzhůru. Z konce první stovky už jsme v první třicítce a navíc potkáváme Jeníčky, Prahory a jiné známé tváře. Fajn.

Před filmovými studii na Barrandově dokonce krátce vidíme Roflcoptery, o nichž jsme věděli, že jsou dost na čele. Zřejmě šifra nebude úplně lehká. Byla i nebyla. Princip jsme pochopili rychle, ale dešifrování dalo zabrat. Každý člen týmu se nějak zapojil, přesto nás to zrovna třikrát nebavilo. Ale objektivně vzato: dobrá šifra, kde jde o vymyšlení efektivního postupu, na dobrou hru patří. Takže žádná další námitka. Povedené!

Povedený je i postup na další stanoviště. Narozdíl od mnoha darebáckých týmů, které vlezly za ceduli zákaz vstupu, jsme poctiví. U cedule jsme udělali čelem vzad a hledali jinou cestu. Jakési legendární betonové viklany jsme si pak nahradili vlastní verzí Indiana Jonese: sestupujeme po stezce, která mizí v čerstvé pasece. Dál nic. Přesněji řečeno, dál džungle a hliněné srázy. Když mi ujela noha a řítil jsem se do tmy, hulákaje sprostá slova, blesklo mi hlavou, kde se jen asi zastavím? Zastavil jsem se o pět metrů níž. Na široké cestě vedoucí dnem údolí! Hurá, drsňárnu máme za sebou (jak bláhová myšlenka), teď rychle ke studánce a luštit.

Trochu nás pobaví tým, který nás sprdne, proč nedodržujeme odstup 100 metrů od stanoviště. Inu protože teprve vytahujeme šifru z obálky se zadáními, což se na dálku sto metrů udělat nedá. Ale nebudeme na ně zlí. Uff, už léta si slibujeme, že jednou zahrajeme hru tak, že budeme porušovat všemožná pravidla: loudit zadání, podvádět, mást týmy a krást zadání. Krásně se to plánuje ve vlaku, nějak jsme se k tomu jenom furt neodhodlali doopravdy Ale byly by to titulky: guru etiky šifrovacích her, Ivo C., přistižen při mnohonásobném podvodu!

Vzpomínáme na první Matrix, kterého jsme se zúčastnili – část týmu dokonce tvrdí, že jsem se v tomto prostoru ztratil. Nějak si nevzpomínám! Inu selektivní paměť. U kostelíčka svítí nějak podezřele moc čelovek. Super, máme šanci se dotáhnout na čelo. A daří se – já bych sice tuhle prostorovou krásu nedal ani za pět hodin, ale část týmu má 3D představivost větší a luštíme rychle. Já tupě stříhám. Druhý krok nás téměř vyděsí, ale nakonec prolamujeme bleskově, spíš hrubou silou - jaká jiná písmenka než VAPENKA by to byla… Parádní šifra.

Dostáváme se na průběžně nejlepší pozici ve hře, do první desítky. To ještě netušíme, že je to naše labutí píseň. Kyvadla sice řešíme bleskově, ostatně jako všechny týmy na čele, obdivujeme pec, která připomíná kosmickou loď zabodnutou čumákem do země, jen trysky míří k obloze. Pak hledáme lesní cestu, která tu podle mapy má být. Nacházíme pěšinu, ta vede vzápětí potokem. Pak pěšina mizí a zůstává už jen potok. Mizí i potok. Kolem nás podrost, bahno, příkré stráně. Dereme se vzhůru, kloužu, padám – narážím si holeň a natahuju stehenní sval. Paráda. Takovou trasu nemívá ani OSUD ani TMOU. Např. v okolí Brna to snad ani nejde, je tam příliš cest na to, aby se člověk dostal do takového pekla. Podotýkám, že mně se to strašně líbí!

Konečně na poli, na schůdné, byť bahnité cestě. Pak silnička a věž nad tunelem. A první menší zásek. Dlouhou dobu nepřicházíme na názvy ulic, když nám to dojde, chceme vydolovat tajenku z počtu ulic a názvu čtvrtí. Nakonec padne spásná myšlenka, že se to dá slicovat s mapou. Tečka za slovem ZDE, prohlášená už po asi minutě luštění za nezvykle velkou, je skutečně tím řešením. Bohužel si to nalicujeme na mapu trochu blbě a napoprvé zamíříme na křižovatku dvou silniček asi 400 metrů od správného místa. Těch 400 metrů vzdušnou čarou nás pak stojí minimálně dvacet minut, necestami… K bahnu se přidá průchod vzrostlou loukou, jako kdybych skočil po pás do bazénu vody.

Třináctku chceme nejprve vyluštit nastojáka. Nejde to, během přesunu k civilizaci poznamenává Míla, že BEDNA má součet písmen 26. Je zajímavé, že zatímco tohle pozorování vedlo u většiny týmů k prolomení zákysu třeba i po pár hodinách, u nás padlo hned na začátku – a neprolomilo nám nic. Pět hodin si s tím pak hrajeme, chceme čtverce různě přebarvovat, pracujeme s jejich tvary. Sice si všímáme i podstatných zákonitostí, že žádná barva nemá víc polí než je hodnota písmene, ale taky si všímáme i zákonitostí nepodstatných: např. že žádné pole nemá vertikálně víc než tři čtverečky apod. Zkrátka past, ve které jsme nakonec umřeli. Tedy dostali deadku po pěti hodinách. Nápad šifry dobrý, realizace trochu sporná, ale neuráží nás to. Kdo chce být v čele, nesmí se zastavit na takovém problému, dneska jsme nad ránem neměli den. A s tím se těžká hra dokončuje těžko.

Pak už zase valíme, čtrnáctku jsme sice nepředlušťovali, ale pochopili velmi rychle, na patnáctce si kluci zapsali zlomky ve dvou různých zápisech, z nichž jeden k řešení nevedl (byť obsahoval krásnou řadu mocnin), to zbytkové zlomky byly lepší. ASCI jsme nepochopili, ale nebyl problém interval odhalit a dekódovat.

Hnusně umístěná šestnáctka byla podle nás jedinou větší vadou hry – pro takhle prasácké umístění nebyl žádný důvod – a dohledávat v časovém presu šifru přes 30 minut se nám zdálo moc. Přeci jen jsme cítili šanci ještě tuhle šifru prolomit: místo toho abychom ji drželi v ruce před jedenáctou, luštili jsme ji až kolem půl dvanácté. No nic, za 30 minut jsme si analýzu počtu slov neudělali, takže autorské řešení bylo v nedohlednu, byť sokolovna na Grafitové nám připadala, že z toho asi vyjde – byla to nejzakukleněji se tvářící tajenka, kterou jsme ve výrazech tušili

Rychle do cíle pozdravit orgy a poděkovat za hru, a zase rychle na nádraží. Musím do Brna, večer mám ještě koncert. Hektický víkend, který jsem začínal koncertem v Jindřichově Hradci, skončí až o půl jedenácté večer. Necítím se ani nijak zvlášť unaveně. I teplůtku jsem ztratil někde v bahně přesunů. Není nad to se pořádně zapotit.

Krásné to bylo. Cíl splněn. ZALUŠTILI jsme si. Přestože jsme už na Bedně končili na lepších pozicích, nevadí nám to. Přeci jen už dávno víme, že ještě lepší než dokončená hra, je hra, která baví. A jasně, k dobrému dojmu určitě přispělo i to, že jsme se dostali ke všem zadáním s výjimkou závěrečného úkolu – a i za společnost týmů, která došla tam, kam my, se nijak hanbit nemusíme

Tak zase za rok. A jak jsem psal na začátku: nebojte se Bedny! Umí být velmi, velmi rozmanitá!


Sepsal: Ivo Cicvárek

Tým: Ivo C., Míla V., Ivo Medvěd Ř., Petr Pospec P., Honza K.


Zpět