Medaile

zlaté
  • Kachna 2018
  • Krutá (zá)krůta 10 (2016)
  • Svíčky 10 (2013)
  • Palapeli 2 (2013)
  • Svíčky 7 (2010)
  • Sešlost (v Posázaví) (2010)
  • Lamí stezkou 2010
  • Tmou 8 (2006)
  • Lampa 3 (2005)
  • Osud 1 (2004)
stříbrné
  • Megbolondul 2018
  • NaPalmně2016
  • NaPalmně 2012
  • Palapeli 2012
  • Noc tapürů 5 (2011)
  • NaPALMně (2011)
  • Ostrovtip 2 (2011)
  • Krtčí norou 7 (2010)
  • Bedna 2009
  • EXIT 7 (2008)
  • Osud 2 (2005)
bronzové
  • NaPalmně 2018
  • Palapeli 2015
  • Per partes 2014
  • Ostrovtip 4 (2013)
  • Krutá (zá)krůta 6 (2012)
  • Krutá (zá)krůta 5 (2011)
  • Lamí stezkou 2008
  • Dnem 6 (2007)

Reportáže

TMOU XX

Tým: Ivo, Lucka, Honza, Radek, Robert

Reportáž sepsal: Ivo

Jde něco vytknout letošní TMOU? Subjektivně byla příliš krátká, v jednu bychom luštili a luštili a luštili... Teď, po hře, mám v sobě jakési prázdno, temno až nevlídno. Na jednu stranu jsme si skvěle zahráli, na stranu druhou… Zase zůstal cíl kdesi před námi. A to letos byla TMOU nadmíru vstřícná. Vlastně skoro taková, jakou jsem si vysnil, abychom měli reálnou šanci dojít - těsně před limitem a řekněme kolem 15. místa. Kdovíkdy zase taková TMOU bude. Šanci jsme letos promrhali.

Na výroční ročník jsem se začal těšit okamžitě po skončení devatenáctky. Závazně jsem slíbil, že končím se svými nepravidelnými účastmi v organizačním A týmu, minimálně do doby, než TMOU dojdu. Od roku 2001, kdy se mi to jedinkrát poštěstilo, už přeci jen uplynulo víc herních sezón, než by mi bylo milé. Měsíc před TMOU pročítám stará fóra a opatrně sonduji u Honzy Klusáčka, jak je letos spokojen s přípravou. Vypadá optimisticky, o důvod víc být napjatý jak státní rozpočet.

Užívám si Hymnu TMOU puštěnou letos opravdu nahlas. Řekl bych, že jsem jediný v pavilonu A, kdo se při zpěvu opravdu velmi dobře slyší. Trháme obálku a pečlivě si evidujeme vše, co dostáváme. Tedy alespoň si myslíme, že pečlivě. Víc šifer jsme tak trochu čekali, co ale bude jejich výstupem? Asi po deseti minutách někdo hlásí: ty jo, to je systém běžné Kvalifikace. Překvapivé zjištění, jehož pointa přijde časem. Lehounce znervózníme: jestli nám něco opravdu nejde, pak je to Kvalifikace TMOU a Sendvič. Paralelizace nás spolehlivě paralyzuje! Nejinak tomu je i v tomto případě. Například Bobrovy zuby Robert vystřihuje, chvíli na to kouká, říká, že by to mohla být písmena, např. B, já na to chvíli koukám, nic nevidím, tak to odkládáme, neboť to URČITĚ bude něco MHONEM TĚŽŠÍHO. Těsně po vyřešení levelu na to koukne i Radek a hned vidí zprávu, která na B skutečně začíná. Zkrátka kombinace lehkých šifer je pro nás spolehlivá brzda.

Level vyřešen, v pořadí jsme 162. (podotýkám, že toto ve hře pochopitelně nevíme, doplňuji to zpětně pro zajímavost), kam ale jít dál? Nevíme. Honza pro jistotu prohledává startovní obálku – jejda, tady je nějaká mapa. Beru mapu a vyrážím pro zadání druhého levelu. Organizátoři po mně chtějí display telefonu. Proč jako? To přece nikde nebylo napsáno. Prý bylo: na té mapě, co držím v ruce. Aha, tak nejen to, ono se tam i přímo píše, že nebudeme ochuzeni o Kvalifikaci. To jsme tedy byli fakt bystří v nepravou chvíli. A Honza, vlastnící display, mě nemůže bez mapy najít. Zkrátka chaos.

Chaosíme i nadále, zejména při luštění celkem lehké MORČEOVKY, takže druhý level prorážíme cca v 18:44. Což má za následek dost blbou situaci: jdeme si vyzvednout zadání již mimo areál. Před branou ale žádné výdejní místo nenacházíme, navíc tam za chvíli přichází dav. Dělíme se, nakonec se jakési výdejní místo objevuje, ale pro level 5, my chceme teprve trojku! Když ji někdo z nás nachází, zase nemá telefon s displejem a nemůžeme se v tom davu najít atp. Zkrátka dobrá čtvrthodina bez luštění (asi jediná ztráta, co padá na hlavu orgů – nicméně nám nechybělo k dokončení hry 15 minut, takže je to stejně jedno).

Pořadí: 133.

S menšími počty zadání se konečně dostáváme do tempa. Nejprve hladce třídíme Myšmaš (barevnou abecedu jsme si procvičili už na začátku v rámci Girafiky) Přichází 5. level: byť skládačky nemáme obecně rádi, oceňuji Steganosaura jako jednu z nejlepších skládaček všech (šifrovacích) dob. Snažíme se veleještěra občurat, uhodnout heslo podle začátku origami (podobně se začíná skládat třeba prase), dokud si tedy pořádně nepřečteme smysl celého textu. Ano, je jistý rozdíl číst text mechanicky a hledat zdvojená písmena, nebo skutečně jít po smyslu. A stegosaurus je na občurání moc velké zvíře. Skoro tak velké jako náměstek.

Konečně se dostáváme ven z Kvalifikace, na 97. pozici. Na to, že byla vlastně lehká (řekl bych o dost lehčí, než normální Kvalifikace), je náš čas příšerný. Přes tři hodiny, normálně to dáváme tak za 2 a čtvrt – a to býváme mezi kvalifikačně pomalými týmy. Ale co, jsme naladěni optimisticky, nejvíc nám zabraly první dva levely, jak se zmenšil počet šifer, šlo nám to výrazně lépe.

Na šipkách bohužel přichází první opravdu nevynucená velká chyba. Nevynucenými chybami nazývám situaci, kdy je v našich silách šifru udolat za pár minut a ve skutečnosti na ní zakysneme. Celkem rychle si dělíme role a vypisujeme první průchod bludištěm. A pak zatmění v mozku. Zejména v mém. Co jsem se před pár lety (v dobách Tmářských bludišť) navysvětloval, jaký je rozdíl mezi bludištěm a labyrintem – z hlediska tvorby šifer hlavně v tom, že labyrint umožnuje jednodušší definování při subjektivním průchodu: stačí směr „rovně“ a značka pro „zahni“. Navíc se pořád ptám, proč je spodní šipkový font tak divně zahnutý? Přesto na dolní zápis čumíme přes hodinu a nic nás nenapadá. Kluci tedy zkoušejí dojít směrem vzhůru na nejbližší „abecední“, tj. neprojité políčko z prvního průchodu. Já to rozporuji, protože by se tak dalo dostat jen na omezený počet písmen v trychtýři nad vchodem. Pak Honza přichází s teorií, že písmen v bludišti je 12x24. Přepisujeme to do tabulky, ale naštěstí časem přicházíme na to, že písmen je 12x24+1. Což už není zdaleka tak zajímavé.

Přichází nám informace, že můžeme jít na nápovědu do centra města. Lucka se jde podívat, kdy jede trolejbus - a v tu chvíli mi v hlavě cvakne přepínač a je mi jasné, co znamená spodní šipkový zápis. Rychle znova procházíme text, čímž se nám přiřadí k sobě dvojice písmenek, a Radkovi okamžitě dochází, že klíč pro žádoucí substituci posledních nesmyslných blábolů v labyrintu je na světě. Máme vyluštěno, bohužel opravdu velmi pomalu. Ale co, hra teprve začíná, je čas nabrat tempo.

Při příchodu na Papírky (119.) zrovna odchází Vlhká jáma a Alča mi hlásí, že tuhle šifru si určitě užiju. Je tomu tak. Je to šifra plná zasunování, šifra, kterou jsem očekával na plnoleté TMOU 18. Jen to stříhání nám zase trochu kazí zážitek, fouká, když zasuneme, za chvilku zase vysuneme. Zkrátka motoricky se nám nedaří. Je symbolické, že šifru řešíme pár minut poté, co přestaneme s tímhle papírkovým sexem a vyskládáme si čtverečky pouze vedle sebe. Krásně se seřadily do schodiště o šířce 4 čtverečků, přečíst to podle barev je už hračka. Hodně vtipná šifra, i když jsme poslední krok dali neautorsky.

Na Burianově náměstí (80.) přichází studená sprcha. Opět „matrixovský“ – resp. Honzo-Klusáčkovský princip. Na jednu stranu okamžitě jako bývalý organizátor oceňuji eleganci takové dramaturgie pro hru o 2000 hráčích, na stranu druhou vím, že opět budeme zahlceni šiframi. Honza sice od počátku luští „systém“, ale přesto se nedaří. Domkového leitmotivu si nevšímáme, informací je moc. Nakonec máme 5 vyluštěných šifer ve dvojím provedení, vidíme, že kódy začínají a končí na stejná písmenka – máme O M E K, víme, že stačí zadat kód (neboť cíl bludiště již dávno máme), ale na kód ne a ne přijít. Robert znova sepisuje graf celého bludiště. Pak si ho bere Lucka, konečně ho přepisuje do mapy (na což nabádala mnohá rada v doprovodném textu) a Honza uvidí DOMECEK jedním tahem. Zadáváme, ale řešení to není. Tak DOMEK. Máme fakt velkou radost z průlomu, nebylo to sice nejrychlejší, ale vymotali jsme se a tušíme, že tohle byl poslední paralelní prvek ve hře. Teď se určitě rozjedeme.

Pořadí: 73.

A taky že ano. Nejvíc času na Ariandině niti mě stojí návštěva benzínky, kde si dokupuji baterky. Ačkoliv jsem si před hrou vzal dvě sady, ani jednu jsem nezkontroloval a čelovka mi zhasla už na Výstavišti. Krásně týmově analyzujeme sekvence provázků – 4 barvy, z nich vždy ta stejná o délce jedna celá čtyři, ostatní barvy jsou centimetrové. Šedá část provázků má stejnou strukturu, tj. daly by se do ní doplnit opět čtyři barvy, navíc ty správné, „čitelné“. Barvy odpovídají barvám šifer na předchozím Domku, Honza okamžitě přichází na to, že se zase jedná o domek jedním tahem a pak už jen dekódujeme jednotlivá písmena. Tím, že jsme to dali autorsky, mám z šifry moc dobrý pocit. Škoda, že organizátoři dali mezi slova mezery, a dalo se to vybrutit. I když, vlastně tu možnost týmům, které daly předchozí DOMEK jen z písmen a témat šifřiček, přeji.

Bouldry u VUT. Běžel jsem tu před pár lety skvělý orientační sprint. A vrcholová kniha, jediné místo na trase, kde se dozvíme, jak na tom skutečně jsme. Před otevřením hlasitě pronáším: budeme zhruba šedesátí. Otevírám a poslední vypsaný řádek je: 59. Černý racek. Tak aspoň odhadování mi jde dnes dokonale. Navíc je vidět, že i na 60. místě jsme stále v sousedstvích kvalitních týmů. Pravda, na těch minulých TMOU, kde jsme alespoň cítili šanci na dokončení, nás vrcholovka většinou zvěčnila kolem třicáté pozice. Musíme zabrat. A zabíráme.

Na Hvězdách tušíme, že rozdělovat tým s jednou mapou by vedlo tak maximálně ke zmatku. Obcházíme prostor společně, až na jednu pětiminutovku, kdy opouštím ostatní, a proběhnu celé pole, abych domapoval umístění hvězd. Pak už se daleko rychleji dohledávají konkrétní pohledy. Relativně brzy přicházíme na to, že půjde o výběr písmen z jmen hvězd. Makáme. Tom Kuča ze Seš-losti mě sprdává, že moc svítím čelovkou. Inu omlouvám se, ale my už jsme dostali pokyn, že svítit můžeme, ale co nejmíň. Moje čelovka je nejmíň svítivá z celého týmu a snažil jsem se ji co nejvíc zhasínat nebo stínit. Bez čelovky bychom tam byli do rána. Navíc si myslím (a to i po pochopení celého principu), že svícení nekazilo ostatním týmům možnost vyluštit. Hvězdy šly od čelovek snadno rozlišit. Víc kazily luštění situace, kdy hráči obstoupili některé hvězdy natolik, že hvězdy přestaly být vidět. Ale i tohle bylo z mého hlediska nepříliš časté a nijak mi to dojem nekazilo.

Máme celou první zprávu. Zatím jsme vůbec nepoužili „film“. Zatím by to šlo luštit jen z papíru. Proto pokyn otočit filmová políčka o 90 stupňů interpretujeme jako způsob, jak si prohlédnout hvězdy v „jiném světle“. Nejlépe v polarizovaném. Vyrážím to ověřit do pole, bohužel na nejbližší hvězdě SPICA. No, špica to teda není, hlásím týmu. Polarizák to nebude, nic se s tou hvězdou nestalo. Naštěstí podstatná část týmu na polarizáku trvá a jde si prohlédnout i jiné hvězdy. Záhy rychle obcházíme celé pole, vyškrtáme si nesvítící hvězdy a ze svítících znovu vybereme písmenka. A hrneme dál. Máme pocit, že jsme to zvládli docela rychle. Uvidíme…

Pořadí: 30.

Jelikož na dalším stanovišti vidíme luštit např. Proudové krtky, začínáme mít daleko lepší pocit. U „rozbitého“ textu od počátku chceme pracovat s kalendářem (zjevné) a s důvodem, proč se text nedá dost dobře přečíst rovnou. A ejhle v osmisměrkových diagonálách, vertikálách a protisměrech jsou přídomky cizích vladařů. Když je vyškrtneme, přečteme snadno zbytek textu, který navádí na vladaře tuzemské. Těm jdou z hlavy přiřadit křestní jména, a navíc je jde z hlavy seřadit na časové ose. Což nás vede k tomu nezabývat se vážněji cizinci (které každopádně Robert pracně googlí), ale jen našinci. A od našinců už je cesta k vyluštění hřejivá jak frťan becherovky.

Po hře pohledem do statistik zjišťuji, že na Hvězdách a Becherovce jsme se z 60. místa dostali na 26. Klasičtí staří Alberti. Tuším, proč tomu tak je. Pravidelně chodíme na šifrovačky pouze já s Honzou, docela nám to jde, ale ani jako celkem sehraná dvojice na elitní týmy fakt nemáme. Lucka se odjakživa hodí na pečlivou práci a zhulené nápady na dlouhých zásecích. Radek s Robertem bývali v dřevních dobách tuze rychlí hráči, a dodnes jsou – ale jako tým začínáme být sehraní až po půlnoci. Tedy ve chvíli, kdy hra získá rytmus a tempo a všichni se dostanou do starých kolejí! Nebo je to možná celé úplně jinak. Statistiky posledních let ovšem opravdu říkají, že většinou první poloviny nejrůznějších her nijak oslnivé nemáme a po půlnoci začínáme stahovat. Vydržíme i dnes?

Jak je zřejmé už z úvodu textu, nevydržíme. Nemluvě o tom, že moje bota navštívila v trávníku dáreček čtyřnohého přítele člověka. Přichází druhá velká, a tentokrát již klíčová nevynucená chyba. Pohledem do statistik je opět vidět, že na šifře jsme se ještě potkali s několika týmy, které letošní TMOU těsně před limitem prošly. A jak pocit, tak statistiky dále říkají, že PIPI nepatřila k největším zabijákům trasy. Bohužel nad ránem nepochopitelně ignorujeme prostřihy v Pipininých vlasech a snažíme se kýžené copánky splétat mimo obrázek. Zdánlivá maličkost. Jenže splétat copánky mimo kresbu neodřezává možnost zaplétat vždy kolmo – tj. vytvářet jakési vánoční řetězy. Z nich se nic číst nedá. Až po téměř 2 hodinách Honza začne skládat copy zasunuté do Pipinina účesu. A v tu chvíli mi bleskne hlavou, že nemůžeme přece zaplétat kolmo, že SKRZ hlavu nic neobtočíme. A že tedy musíme ohnout proužek po diagonále. Říkám: „Honzo, já bych…“ Než to dořeknu, vidím, že Honza přehýbá po diagonále. Nevynucená chyba se potvrzuje: kdybychom takto postupovali hned od začátku, měli jsme mezitajenku po deseti minutách, protože tvar šifry nádherně odřezával veškeré marné pokusy, kterých jsme se dopouštěli.

Ani koncovka není samozřejmá. Počítáme prvky v obličeji (pihy, nos, oka?!, apod.) a na papíře mám sepsanou sekvenci 13-1 12-1 2-1 2-1. Divná sekvence. 30 minut řešíme kdejakou blbost, když říkám: „MALÁ BABA.“ „No ale jak to z toho chceš dostat?“ oponuje zbytek, domnívajíce se, že věštím z mapy. „No tady to čtu, Malá Baba“. Sklízím potlesk. Je to ale potlesk znějící trpce. V tuto chvíli už vím, že hru nedokončíme. Nemyslím si, že by hra končila před 13. stanovištěm. Nechávám si ale defenzivní řeči pro sebe, navíc když se tým shoduje, jak se nám hra líbí. Zejména Robert si libuje, že tak dobře už si léta nezaluštil.

Pořadí: 33.

Do kopce hrneme v klasickém fyzickém Albertím tempu. Ne, fakt neběžíme, to by bylo předčasné. Ale jsem příjemně překvapený, jak mi to táhne, aniž bych se výrazněji zpotil. Lucka teda namítá, že zpocená byla durch. Vyzvedám šifru Dlouhá, už při zadávání hesla Honza hlásí, že příští šifra se bude určitě jmenovat Punčocha, a ať na to pamatujeme. Samotná šifra je příjemná oddychovka s hezkou geometrickou koncovkou. Tady se sice nedalo nic nahnat, ale určitě jsme ani moc neztratili.

Pořadí: 32.

Přicházíme k Punčoše. Tedy k punčochám s mnoha oky. Okamžitě se nám to spojuje s oky místo očí na šifře PIPI. Což by mohlo znamenat převod počtů ok na písmeno. Ověřujeme: několikanásobně, pečlivě a zdlouhavě, že na punčochách je 17 ok. Čímž hlásím týmům, které měly dojem, že se nějak oka poškodila, sloučila, že v 8:50 bylo ještě vše v pořádku. Chtělo to jen být pozorný a vzájemně se kontrolovat. Interpretujeme to nejprve jako 17 OK = ROK. Tým chce pokračovat na kótu 366. Neboť Pipi DLOUHÁ punčocha! Tedy DLOUHÝ neboli přestupný rok, který má 366 dní. Vetuji to. První důvod: připadá mi to slabé. Části týmu to slabé nepřipadá. Druhý důvod: tajenka kóta rok = 355 byla na TMOU 18, znova to nepoužijí. Tým neuznává jako relevantní argument. Třetí důvod: trasa dle mé organizátorské intuice půjde na Bystrc. Tým neuznává, prý se to může zlomit na Lelekovice či Ořešín, odkud se dá do 30 minut také do centra Brna v sobotu někdy dostat. Čtvrtý důvod: kdyby trasa pokračovala na kótu 366, nebyla by terénní nápověda umístěna ve směru přesunu na kótu Sychrov. Tento důvod naštěstí celý tým uznal jako relevantní. Jiný nápad ovšem v tu chvíli nemáme, vysíláme proto Lucku pro nápovědu. Během těch patnácti minut se potom ujistíme, že řešení určitě bude souviset s některou z předchozích šifer. Chvíli pracuji s trigramy OTO, ONO apod. z Dlouhé šifry, ale není jich zdaleka 17. Honza vytahuje obrázek Pipi a znova upozorňuje, že nesprávný tvar OKA má určitě vazbu na tuto šifru. Volá Lucka z nápovědy, že se máme věnovat obrázku, říkáme jí, že už to víme, ale že je fajn, že to teď víme určitě. Do minuty je řešení, tedy změna MALA BABA na MALA BARA = BARBORKA na světě. Parádní hříčka, u níž nemáme sebemenší pochybnost o postupu. Beru Lucčin batoh, vyrážíme ke studánce (jsme zde 29.), Lucka nalehko tam doráží minutu po nás.

A ejhle, z cesty se zrovna zvedá QUE FRÍO, tedy náš bratrský tým, jehož většina členů hrává možná častěji za Alberty než za svůj tým. Jelikož jsou to samí dobří luštiči, a jelikož nám při odchodu hlásí, že šifra se nám bude líbit, vlévá nám to energii do žil.

Ovál neluštíme sice zrovna nejrychleji, ale důsledně a krásně týmově. Nejprve první tajenka, pak pozorování o přítomnosti právě 24 relevantních zápisů písmen z abecedy na oválu, následně přečtení druhé tajenky. Chvíle zoufalství, že z pouhého překódování pozic nic nevychází. A pak prozření, že když běžci budou skutečně běžet, je občas některý z nich o kolo napřed. A už to vychází, pouze nemůžeme přeskočit žádné písmeno a musíme poctivě luštit až do konce. Každý přispěl se svou troškou do mlýna, proto se mi šifra na samotné hře líbila skoro nejvíce, po hře si uvědomuji, že tam byly ještě lepší kousky, které člověk ocení až zpětně.

Na dvanáctou šifru přicházíme krátce po jedenácté, mrholí, proto ženu tým ještě vpřed, k turistickému přístřešku ve směru předpokládaného pochodu. Tam se pokoušíme čestně vybojovat poslední šifru. Víme, že víc už není reálné. Dlouho to vypadá, že alespoň tenhle malý úspěch nám odepřen nebude. Robertovi se ovšem podařilo vylámat cestu myši k sýru bez toho, aby složil celý útvar. V tom vlhku se to jevilo jako snazší cesta. Občurávat se nevyplácí. Nebo jo, vyplácí, ale zrovna tady ne. S Radkem a Luckou mezitím dáváme dohromady způsob čtení kulatých teček, máme hezky předpřipravenou tabulku všech písmen. Kolem půl jedné vylomíme první tajenku BRNO, VLAJKY atd. A jakési symboly barev a šipek proti a po směru hodinových ručiček. Bohužel bez sestaveného útvaru vůbec nevíme co s tím, neboť nám pochopitelně unikl fakt, že související pojmy jsou vždy v jedné výseči útvaru, obklopené čtyřmi vrcholy – jejichž barvy lze přečíst, pokud použijeme správně symboly šipek pro směr čtení. Ještě po vypršení času hry asi 15 minut luštíme, víme že Que frio je prostorově za námi, neboť luštili přímo u místa vyzvednutí šifry. Oni to málem dali, v jednu měli první dvě písmena hesla RU…

S Luckou a Honzou jdeme do cíle, trochu pokecat, poblahopřát ROFLCOPTERŮM k vítězství, které jsme jim přáli, a potřást rukou i ostatním kamarádům, kteří luštili skvěle a TMOU prošli až do sladkého konce. Jsem tak nabitý energií, že mi v podvečer stačí 45 minut spánku a vyrážím na Potemnou, kde to balíme až před půlnocí. I to je důsledek letošní skvělé hry, člověku se nechce spát, chce se o hře bavit, sdílet zážitky hned po skončení.

Po opravě výsledků končíme 25. Blok respektu před TMOU nám stále zůstává. Poměr „účast/dokončení/medaile" máme nedostižitelně nejhorší právě na TMOU. Na TMOU, která pro část našeho týmu začala kdysi dávno, v roce 2001 na brněnském Hlavním nádraží památným hlášením: „Bylo 16 hodin 23 minut a my těm, kteří na to čekají, vřele doporučujeme titul Přemysla Janíčka Brno známé i neznámé.“ Části týmu je tenhle letitý opakovaný neúspěch naštěstí buřt, hlavně že si dobře zaluštili – no taky už to před dvanácti lety vyhráli (což není můj případ, ale tuhle omšelou historku už všichni znají, a kdo ji nezná, ať si ji nechá povyprávět).

Mně to úplně buřt není, ale koneckonců: hlavně že jsem si dobře zaluštil!

Jenom ten rok čekání na další pokus bude nesnesitelně dlouhý…




Zpět