Reportáže

Tmou 8

Sepsal: Robert Grepl

1. Sraz je na hliněném kopci nad plaveckým bazénem v Lužánkách. Registrujeme se. Přemýšlíme, co se bude dít. Jak to letos začne. Všiml jsem si pana Pelánka, jak si jen tak pro radost stříhá šípkové keře. Plácek. Šátky. "Zastrčte si je za pás...". To snad ne... nějaká bitva mezi Áčky, Béčky a Céčky.... vzpomněl jsem si na tábory... to ale není možné, to by byl masakr... :-) Další varianta je, že se budem muset jenom poslepu najít. Ok, to zní pravděpodobně, domlouváme se na místo u plotu nedaleko východu směr Lesná. Praktická realizace nebyla až tak snadná, jak se ukázalo za chvíli. Áčko s Béčkem se potkává během pár minut, Céčko ale bloudí po okolí trochu déle. Po rozvázání šátků několik dlouhých minut Robert nevidí ostře. Moc si šátek utáhl a "hra" trvala déle než se zdálo. Vlastně ještě když sedíme v teplé kanceláři Radkova bratra, nevidí Rob na zkopírovanou zprávu ostře. Naštěstí se to brzy spraví. Standa a Radek sedí u dvou komplů a googlí. Mezitím jsme ještě dva úkoly zavolali Ivošovi - nehrajícímu kapitánovi a příteli na telefonu zároveň. Ivoš celé ty roky náš tým táhnul, hecoval, pořád snil o Tmou na sněhu, o tom, že jednou dojdeme. Ve středu ho sklátila horečka. Osud zasáhl i na Tmou. Noc nic, i bez Ivoše pro nás tento úkol evidentně není těžký, je to jen otázka času. Daří se nám to celkem rychle, až příliš rychle - nestíháme ani dopít uvařený čaj.

2. Dobíháme pětku a jedeme do centra. Dostáváme Tic-taky. "Opruz na šest" vzpomínáme na slovník. Tak kam? Mac Donald je nejblíž a třeba nás nevyhodí. Hledáme stůl aspoň kousek od ostatních týmů, které přišly před námi. Záhadné vrypy na hadici... po chvíli zjišťujem, že to je jen "kontakt" tic-tacu s hadicí. Záhadné tečky na hadici... za nějakou dobu v nich vidíme číslo - ale je to jen výrobní šarže či co. Nápověda na papírku napovídá. Voláme Ivošovi, ať zjistí, jaké se prodávají druhy Tictaců a otvíráme hadici. Ochutnávám. A skutečně, zdá se, že určité dva tictacy podle nápovědy mají různou chuť. Ok, je to jasné, mizíme z Donalda, abychom nenapověděli všem týmům okolo. Chceme se schovat na schodech ve Špalíčku, ale nekompromisní pan hlídač nás vyhání do zimy. No nic, to musíme mít rychle. Chutnáme. Bohužel, po pár tictacích už nikdo z nás není schopen rozlišit ani ten Cherry - dělící znak v morseovce. Beznaděj. Fosa cumlá bonbónky pořád dokola v naději, že to tentokrát vyjde. Neshodujeme se ani v začátku s nápovědou. Po dvou hodinách tak jdeme pro nápovědu. Bojím se, že nám řeknou: "zkuste to ochutnat". To bychom stihli rozjezd domů :-( Ale ne, hrajeme dál. V nápovědě je rozložení ochucených tictaců. Za pár minut mizíme směr "roh uzka dor display".

3. Reklamní spot s dvanácti obrázky. Moderní technika zabírá, kluci to točí na foťák. Většinu bodů identifikujeme snadno. Krásná kružnice. Spojnice se nám sice neprotínají přesně v jednom bodě, ale to už najdeme.

4. K přeplněnému nástupišti se blíží se prázdná šalina Devítka. Zastavuje dveřmi přímo u nás. Naštěstí. Nezúčastnění cestující se diví. Že by dopravní špička v deset večer? Konečně park na Jugoslávské. Hodně týmů je před námi. "Ale to nevadí", uklidňujeme se, "však mi ten náskok srovnáme". S doháněním máme už mnohaletou zkušenost, dosud ale bez úspěchu. Dostáváme komiks Čtyřlístku. Moc hezké, výborný nápad. Hádáme, zda to opravdu kreslil Němeček (na konci se pak dovídáme, že ano !!!). Rozhodujeme se neudělat stejnou chybu jako s tictacem a zbytečně nevykosnout a směřujeme k nějaké hospodě. Honza ale zkoumá komiks a ... stop - to vypadá jako cesta, hledejme "dveře" podle obrázku. Rozdělujeme se a za chvilku Standa volá, že to má. Jdeme podle obrázků, "... jo už vím, kde je to pískoviště" tvrdí Robert a brzy máme další zprávu. Týmů je tu o něco míň, ale pořád dost.

5. Dostáváme CD, jednou poslechnem a míříme do baru s hracími automaty. Naštěstí jsme tam sami. To ale nebude na chvilku. Objednáváme čaj a vzápětí vyletí pojistky. Sahám do kapsy a podávám majitelce baru baterku. Paní oceňuje naši pohotovost. Vtom si ostatní rozsvěcují své čelovky a připravujeme se na hromadný poslech CD, napájeného z baterií. Elektřinu vlastně ani nepotřebujeme. Máme dvě rozdvojky a několik špuntových sluchátek, takže slyšíme všichni. Objednáváme čaj a kafe a posloucháme. "To musí být nějaké události, asi data" ... vzpomínám si na nepatrnou nápovědu někde v roku na jedná z předchozích šifer "Vaše kroky řídí roky" - ano to bude ono! Nejsme ale chodící encyklopedie a tak voláme opět Ivošovi. Do baru dorazil další tým a tak kvůli utajení se Radek s telefonem přesová ven do zimy. Přece ostatním týmům v "našem" baru neprozradíme řešení! Srkáme kafe a čaj a přemýšlíme co s těma rokama. Honza přichází na spásný nápad - a ne první, jak uvidíme dál. Roky jsou v rozsahu 1980 - 2006 a to je kolik let? No přece 26! A to je známé číslo, ne? Platíme a vyrážíme.

6. Čas pokročil. Šalina nám ujela o fous a další rozjezd je za půl hodiny. Čekat nebudeme. Jdeme pěšky. Ušetřili jsme asi 5minut, ale aspoň jsme se prošli :-) Přecházíme přes most nad Maloměřickým nádražím, naproti nám jdou minimálně dva týmy. No, první nejsme... Nacházíme "datla" a sedáme si u vrátnice ubytovny - je tam světlo a lavička. Než si stihnu vzít flísku, Honza vidí v šachovnici sudoku (podezřelý rozměr 9x9 a právě 9 různých figurek). Další postup je rutinní, naštěstí orgové zvolili rozumnou obtížnost :-) Za chvilku jdeme. Pár týmu jsme předběhli, ale pořád je jich dost před námi. Robert nás uklidňuje. Dojít. To je náš cíl. Konečně dosáhnout toho, v co jsme doufali všechny předcházející ročníky. Vzpomínáme na jednu z kvalifikačních esejí. Parafrázujeme "život nás naučil, že si nemáme klást malé cíle. Proto chceme dojít Tmou!" Nejsme už přece nejmladší. Soutežit s rychlostí některých "proudových" týmů - takové ambice nemáme ...

7. V lomu si bereme "čtverečky". Je fakt kosa, za posledních pár hodin se ochladilo citelně. Vetšina týmu využívá chvilku před začátkem luštění a přibírají na sebe další vrstvy prádla. Jen Honza kouká do papíru se šifrou ... a nachází tetrisoidní řešení. Kóta. Trochu daleko, brbláme. A trochu na kopci.

8. Jdeme nahoru, šplháme i s věcmi. Variantu, že nahoru poleze jen jeden, jsme zavrhnuli. Odhadujeme, že další cesta nepovede zpět. Dobrý odhad, jak brzy zjistíme. Po nějaké chvíli se rozdělený tým setkává a Robert nachází u tyče "záznam z EKG". Vzdálenosti od okraje jasně určují písmenka. Radek má fakt hezké pravítko. Sakra, další bod je zase dost daleko. Ne že by nás bolely nohy, to přišlo až ke konci, problém je ta časová tictacová ztráta...

9. Pochoďáček je hezký, měsíc svítí, sníh se leskne... Přicházíme na místo, kolem spousta týmů a lidí běhajících v lese. Stan s orgy. Usmívají se. Zapisujeme se do knihy jako sedmnáctí. Se sviňsky sladkým obličejem nám dávají orienťáckou mapu. Hmmm... Tužka a papír do ruky. Rozdělujeme si body. Každý dva. Chudáci, co dostali cestu dolů. Je to proklatě dost dolů. Proč jsou všechny mapy tak nevěrohodně placatý. Robert - lom nachází snadno, na horní cestu taky legrace, hlupák, myslel si, že oplocenka bude mít dřevěný plot i po pěti letech od nakreslení mapy, prodírá se křovinama a pak, když už má i druhou zprávu opsánu, vidí proti obloze siluety dvou významných stromů, jó kdyby tak člověk chvilku přemýšlel. Radek - nechal ostatní rozebrat si body a tak na něj zbyly ty dva nejlehčí, díky kamarádi, za pár minut je zpátky, první, přichází Fosa, má jeden bode, druhý je dole pod kopcem, gentlemansky se nabízí, že tam půjde místo ní, hlupák, napadá ho cesto z kopce a hlavně zpět nahoru. Nápovědy byly jasné, zdálo se nám, že až moc. Celkem rychle řešíme a jdeme.

10. Cesta, cesta, prasení dolů k potoku. Mostek a druhý mostek. Navigátoři Honza a Radek fungují bezvadně. Letos nebloudíme. Luštíme, občas na nás doléhají spánkové krize. Letos jsou ale nějaké slabé. Máme to. Letos se nám to zdá nějaké lehké, že bychom byli tak dobří? Podobný pocit nezažíváme poprvé. V předchozích letech ale vždycky přišla studená sprcha. A co letos?

11. Jdeme a jdeme. Projdeme Útěchovem a nacházíme pomníček. U něj dva týmy a kniha. Jsme devátí. Je 6:50. Proudoví tam byli 3:50! Nechápeme. Nejdřív kluci prověřují "cestu přes písmenka". Nikam to nevede. Pak nás napadá Sokoban. Narychlo stříháme kartičky s písmenky a posouváme. Máte text uspořádný do symbolu stromu. Ale ne, je to spíš mapová značka - přístřešek. Jdeme.

12. Jdeme po cestě, navigátoři začínají být mírně nejistí, protože podle mapy bychom už měli být u toho přístřešku. Pak Standa vidí "nějakou boudičku", šplháme tam a máme to. V okolí sedí asi čtyři týmy. Optimisticky jdeme na to. Jasně - ani Word přece nesází tak hnusně mezery. A že je v každé větě 12 slov a že je to dvanáct vět? No to je ale náhodička. Karlík a Frantík zahráli dvakrát na D5, to nás taky neodradilo. Napoprvé to nevyšlo, ale Honza přichází na spásný nápad, který je sice samozřejmý, ale ne vždy by se musel poránu objevit. Prohazujeme řádky a sloupce.

13. Hezké obrazy. Tipujeme, kdo je autorem šifry. Padlo jméno "Radek Pelánek", ale to "tuctové péčko" - to mě na něho nesedí :-) Honza okamžitě vidí v telefonním čísle na informace číslo ISBN. Telefonem přenecháváme hledání literatury Ivošovi. Radkovi ty věty připomínají mapové značky. Nicméně nenachází vhodné symboly a proto se věnujeme Robertovu nápadu. Určitě to budou písmena - cívka je H, péčko P, kůň ... že by dvojka? Prověřujeme. Ivoš mezitím volá, že takové ISBN nikde nenašel. Písmena nefungují. Vracíme se k Radkově mapě. Robert jen tak z hecu čte ISBN mapy, a je jasné, že toto je správný směr. Nacházíme černocha, ró, i to péčko. Péček je v mapě ale víc. A nejen Péček. Ale co ta čísla obrazů? Že by vzdálenosti? A co "Tady a teď"? Že by místo, kde právě jsme? Odcházíme.

14. Další bod je zase aspoň půl hodiny. Kluci nasazují tempo. Letos by to mohlo vyjít! Jen dojít! Jen aby nás nedostala ta poslední šifra. Naděje je, ale času fakt dost málo. Jsme na čtrnáctce. Písmenka "náhodně" rozházená po papíru. Objevuje se mužík s kamerou. Pobíhá kolem nás a strká nám ji k obličeji. Ptá se: "Víte kolikátí asi jste?" "V první pětce," říká Rob neurčitě. Honza počítá řádky a sloupce. A je mu to jasné. Volá Radek Drnovský. Ptá se, kde jsme a kolikátí si myslíme, že jsme. Končí slovy "Jste fakt dobří, no když zaberete, máte i šanci na vítězství..." Že by se Prahory, Krtci a všechny ty další týmy před námi zasekli na té poslední šifře, co máme ještě před sebou? Lepíme text přes sebe a prosvěcujeme Honzovým reflektorem. Čteme. Rozumíme. Nohy, které předtím skoro nechtěly jít, kupodivu běží. Mužík s kamerou kolem nás poskakuje jako šílený.

15. Dobíháme do cíle. U ping-pongových stolů na Horáckým v Řečkách stojí vedle orgů i několik dlaších človíčků. To budou nejspíš vítězové. Orgové nás zdraví a usmívají se. Raďa vysvětluje poslední úkol - telepatie. Běžíme. První otázka: Proč jdete na tmou? Odpovědi: Dojít, Dojít, Neklademe si malé cíle .... Nevadí, druhý pokus. Otázka: Vybavení na Tmou? Odpovědi: čelofka, mozek, mapa. Tak znovu. Otázka: Slovo ze Slovníku Tmou? Odpovědi: Tic-tac, Tic-tac, Albert Stallone. Kdyby se tak zeptali na jednoho z nás! Otázka: Jméno jednoho člena týmu? Neváháme s odpovědí, jen aby Honza nebyl moc skromný.

A je to doma! Došli jsme! A orgové nám gratulují: "Tak jste první...". To má být sranda? Co ten tým před námi? Aha, oni přišli jen pro výsledky! Je tu televize Prima, "jak se cítíte?". Ivoš je na telefonu, smutný, že nemohl být s námi. Mám pocit, že to ale tak muselo být. Nebýt jeho na telefonu a Internetu, mám pocit, že bychom to tak rychle nedali. Jsme moc rádi, že jsem došli. Vítězství - to už je takový bonus navíc, možná jsme jen měli víc štěstí než ostatní. Nebo nám letos Tmou prostě sedla. Na osmý pokus.

Došli jsme Tmou. Jo, je to skoro jako stát se kosmonautem.

Zpět